Witold Pilecki (1901-1948)
Witold Pilecki bojoval proti bolševikům i nacistům, nechal se dobrovolně zavřít do Osvětimi aby popsal světu co se tam děje, leč nikdo mu nevěřil. Příběhem skutečného superhrdiny, kterému ale chybí happy end.
Pocházel ze šlechtického rodu erbu Leliwa. Narodil se 13. května 1901 ve městě Oloněc v Karélii, kam byla jeho rodina nuceně vystěhována ruskými carskými úřady po potlačení polského lednového povstání v letech 1863 až 1864. V roce 1910 se jeho rodina přestěhovala do Vilna (dnešní Vilnius), kde vystudoval obchodní školu a vstoupil do tajného skautského spolku (Związek Harcerstwa Polskiego). V roce 1918 se účastnil partyzánského boje proti Bolševikům, následně se připojil k pravidelné armádě a zúčastnil se polsko-sovětské války v letech 1919 až 1920. Jeho jezdecká jednotka se podílela na obraně Grodna od 5. srpna 1920 se v řadách 211. hulánského regimentu účastnil bitvy u Varšavy, v Rudnickém lese (Puszcza Rudnicka) a zúčastnil se osvobození Vilna. Dvakrát byl vyznamenán Křížem za chrabrost. Po válce dokončil studia, úspěšně složil poddůstojnické zkoušky a dál sloužil v armádě jako podporučík. V roce 1931 se oženil s Marií Ostrowskou (1906–2002) a měli dvě děti. V roce 1938 byl Pilecki vyznamenán stříbrným Křížem za zásluhy za svou sociální a komunitní činnost.
Krátce před vypuknutím druhé světové války byl mobilizován coby velitel jezdecké čety a jeho jednotka se dostala do těžkých bojů s postupující německou armádou. Během konfliktu Pilecki a jeho muži zničili sedm německých tanků, sestřelili jeden letoun a další dva zničili na zemi. Po Sovětské invazi byla 22. září jednotka rozpuštěna a tak se vrátil do Varšavy. O zhruba měsíc a půl později se podílel na založení a organizaci Tajné polské armády (Tajna Armia Polska), jedné z prvních odbojových organizací v Polsku.
Proslavil se pobytem v koncentračním táboře v Osvětimi (Auschwitz). V roce 1940 se totiž o jeho účelu moc nevědělo a předpokládalo se, že jde o internační tábor či velké vězení, spíše než o vyhlazovací tábor. Získal tedy krycí jméno Tomasz Serafiński a vyrazil do Varšavy, kde se nechal zatknout. O dva dny později byl poslán do Osvětimi, kde mu bylo přiděleno číslo 4859. Zde strávil tam téměř tři roky, během nichž posílal ven stručné zprávy o ukrutnostech páchaných v táboře. Vězni dokonce za sedm měsíců sestrojili radiovysílač, který fungoval do podzimu 1942. Šlo o první svědectví o fungování smrtící mašinérie v Osvětimi. Pilecki, který tam přežil bití i tyfus, v dubnu 1943 utekl a sepsal o vyhlazovacím táboře tři podrobné zprávy. Ani ty však osud tamních vězňů nezměnily: v polské exilové vládě, ani u představitelů západních mocností se nenašlo mnoho těch, kteří by věřili tomu, co čtou.
Witold Pilecki se pak znovu přidal k polskému odboji a v roce 1944 se zúčastnil varšavského povstání. V roce 1947 byl zatčen tajnou službou komunistického režimu a křivě obviněn z plánování atentátů na veřejné činitele. Během pobytu ve vězení byl brutálně mučen a 25. května 1948 popraven v Mokotovské věznici ve Varšavě. Během posledního rozhovoru s manželkou jí sdělil: “Nemohu žít. Zabili mne. Osvětim byla ve srovnání s nimi jen drobnost.” Jeho poslední slova před popravou zněla: “Ať žije svobodné Polsko!”. Jeho hrob nebyl nikdy nalezen, ale předpokládá se, že je pohřben na varšavském hřbitově Powązki.
Po pádu komunismu byl k uctění jeho památky vztyčen symbolický náhrobek na hřbitově Ostrowa Mazowiecka. V roce 2012 proběhl na hřbitově Powązki průzkum s cílem najít Pileckého ostatky. Spolu s ostatními odsouzenými v politických procesech, byli rehabilitován 1. října 1990. V roce 1995 byl in memoriam vyznamenán řádem Polonia Restituta a v roce 2006/2007 získal in memoriam nejvyšší polské vyznamenání – Řád bílé orlice. Dne 6. září 2013 byl ministrem národní obrany posmrtně povýšen do hodnosti plukovníka.
O Pileckého životě byl napsán nespočet knih, z nichž většina je uvedena v sekcích Reference a Literatura. Jeho rozsáhlá zpráva z roku 1945 o tajné misi v Osvětimi vyšla v angličtině poprvé v roce 2012 a americký deník The New York Times ji označil za “historický dokument největšího možného významu”. Vzniklo o něm též několik filmů a dokumentů. Kapela Sabaton o něm v roce 2014 napsala píseň “Inmate 4859”.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons