Válka s pštrosy
Samotný titulek zní možná hloupě a velice připomíná pozdější Čapkovu Válku s Mloky (1935), ale v roce 1932 se australská armáda dostala do konfliktu s pštrosi emu hnědými (Dromaius novaeholandiae). Aby to nebylo všechno, tak na celém případě je opravdu kuriózní fakt, že pštros emu se spolu s klokanem objevili v roli štítonošů na australském státním znaku (1908). Vláda tedy vedla boj proti svým heraldickým figurám (!) Nyní ale k samotnému příběhu.
Po vypuknutí velké hospodářské krize byli tvrdě zasaženi rovněž Australští zemědělci, jejichž výnosy z pěstování obilí nestály za moc. Aby toho nebylo málo, v roce 1932 zaútočili pštrosi. Zní to jako vtip, ale pro zemědělce to byla ta poslední rána. V důsledku sucha totiž pozměnila hejna pštrosovitých ptáků svou tradiční migrační trasu a místo vyprahlé pustiny se rozhodla táhnout jižněji, přes nyní obdělávaná pole. Směrem k zemědělským farmám zamířilo na jaře roku 1932 něco mezi 20 až 30 000 ptáků. Nic je nemohlo zastavit. Znechucení zemědělci se nejprve s pustošivými nájezdy pokoušeli vypořádat svépomocí, ale nakonec uznali, že si sami neporadí. přitom se jednalo o zkušené veterány bojů první světové války (!) Tehdejšímu ministrovi obrany siru Georgi Pearceovi se dostala žádost o pomoc a s farmáři vyjednal, že pokud za vystřílenou munici a případné další škody zaplatí naturáliemi, vyšle vojáky, aby s opeřeným problémem zatočili. Obratem pak nasadil do boje tři družstva vyzbrojené kulomety Lewis.
Ozývaly se i hlasy proti, především z politické opozice. Senátor James Guthrie nazval celou kampaň “Naprosto zbytečnou krutostí” a upozornil na to, že pokud mají pštrosi zmizet, jistě by to šlo i humánněji. “To, co se chystáte udělat, je jen ukázkou brutální masové porážky,” prohlásil. pearce reagoval slovy “Není o nic krutější zastřelit pštrosa kulometem než puškou.”
Záhy se ale ukázalo, že pštrosi rozhodně nemíní čekat na jednom místě a nechat se hromadně postřílet. První střet této války proběhl u Campionu a v pozicích připravení vojáci zahájili palbu ze vzdálenosti přibližně 140 metrů na skupinu padesáti pštrosů. Hned při prvním výstřelu se rozutekli na všechny strany. Na místě zůstali čtyři mrtví ptáci a v průběhu dne se podařilo dohledat a dorazit dalších osm postřelených kusů. Zbytek ptáků se následně držel od vojáků tak daleko, aby na ně kulomety nedostřelily. Navíc se stali mnohem obezřetnější a vždy byl alespoň jeden z nich na stráži, zatímco se ostatní krmili. Druhý den Australané zaútočili na tisícihlavé hejno poblíž vodního zdroje, ale opět se podařilo zabít pouze 12 ptáků, než se ostatní rozutekli. Veliteli poté došla trpělivost a nechal jednu zbraň namontovat na nákladní auto, které mělo hejno dohnat. Drncání v terénu však znemožnilo kulometčíkovi vystřelit. Navíc se dávali na útěk, sotva zaslechli motor auta. Aby to nebylo všechno, tak na předních stránkách novin se objevila informace, že armáda má prvního raněného. Utíkající pštros tehdy naboural přímo do kabiny vojenského vozu, srážka zdemolovala motor a zranila řidiče. Titulky jako “Emu vrací úder” nebo “První ranění v pštrosí válce” pak uzavřely tuto neslavnou etapu bojů. Válka s ptáky nakonec s přestávkami trvala od 2.listopadu do 10.prosince a podle mírnějších odhadů při ní padlo 2 500 emu. Austrálie prohrála na celé čáře a navíc sklidila kritiku od zbytku světa. Přes neutuchající stížnosti farmářů již proto vláda na pštrosy znovu nevytáhla a raději vyhlásila systém odměn za zabité opeřence. Do věci se tak vložili profesionální lovci a v roce 1934 bylo zaregistrováno na 57 000 mrtvých zvířat.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons, Creazilla a Flickr
