Ruské kruhové válečné lodě

S myšlenkou kruhové válečné lodi přišel skotský lodní konstruktér John Elder a tento nápad rozvíjel u Royal Navy Edward Reff. Stavba ale nakonec proběhla zcela nečekaně v carském Rusku pod taktovkou kontradmirála Andreje Alexandroviče Popova (1821-1898).

Kruhová konstrukce válečné lodi měla umožnit díky nízkému ponoru proplouvat vodami řek a jezer. Výzbroj tvořily dvě děla ráže 280 mm umístěná do shora otevřené pancéřované nástavby (barbety). Pohon lodi zajišťovaly sdružené parní stroje britské firmy Arthura Woolfa a nastavitelné lodní šrouby Roberta Griffitha. I když byly vyrobeny pouze dvě plavidla tohoto typu, byl každý kus jiný – rozdílné rozměry a výzbroj. Výroba prvního kusu byla zahájena petrohradské loděnici. Části plavidla byly převáženy do Nikolajeva a zde v letech 1872-1873 byl sestaven “Novgorod”. Za rok v této loděnici dokončili jeho mladšího a většího bratra “Kijev”, který byl po čase přejmenován na “Viceadmirál Popov”. Obě lodě se měly vyznačovat tichým chodem parních strojů a byly zařazeny do služby jako plovoucí baterie obrany pobřeží. Mezi černomořskými námořníky se pro kruhové obrněné lodě ujalo pojmenování “Popovky”. V roce 1892 byly lodě Novgorod a Viceadmirál Popov, přeřazeny do třídy obrněnců pobřežní obrany. Jejich plavební schopnosti byly problematické a proto zůstaly v službě asi deset let. Plavba na rozbouřeném moři byla téměř nemožná, lodě špatně držely směr i při klidné hladině. Protože se lodě během plavby kymácely bývala střelba velmi nepřesná. Bojově byly nasazeny v letech 1877-1878 na dolním toku Dunaje při akcích carské Dunajské flotily proti Turkům. Po válce, dostal Novgorod další dvě děla ráze 37 mm a byl překlasifikován na loď pobřežní ochrany. V roce 1903 byl vyřazen ze stavu námořnictva a v roce 1911 prodán na sešrotování.

Zdroj obrázku Wikimedia Commmons a Flickr