Petrolejová lampa k pohonu rádia

Termoelektrický generátor (termočlánek) je zařízení, jehož úkolem je přeměnit tepelnou energii na elektřinu. Přičemž využívá principu termoelektrického jevu, známého též jako Peltier-Seebeckův jev, který je přímou přeměnou rozdílu teplot na elektrické napětí a naopak. Tento jev byl poprvé náhodně objeven v roce 1821 německým fyzikem Thomasem Johannem Seebeckem (1770-1831), který zjistil, že existuje elektrické napětí mezi dvěma konci kovové tyčky, pokud mezi těmito konci existuje teplotní gradient. Termočlánek se skládá ze dvou kovů zapojených do série se dvěma spoji (kov A – spoj AB – kov B – spoj BA – kov A). Mají-li spoje navzájem různou teplotu, vzniká na každém ze spojů odlišný elektrický potenciál, který je zdrojem proudu. Může být používán jako spolehlivý zdroj elektrického proudu, ale jeho výkon a energetická účinnost jsou malé (cca 2-3%).

Koncept oprášili počátkem 30. let 20. století v Sovětském svazu a v roce 1940 bylo sestrojeno funkční zařízení. Další rozvoj přišel po válce, kdy se od roku 1953 vyráběly termogenerátory TGK-3 v několika továrnách po celém SSSR. Jeho výkon činil 3 W a byl určen k napájení venkovských bateriových radiopřijímačů jako byl “Rodina-47”, “Rodina-52”, “Iskra”, “Tallinn B-2”, “Tula” a další. Současně s provozem rozhlasu byla místnost vytápěna a pomocí lampy “Blesk” i osvětlena, což bylo důležité večer, když se dělníci vraceli z práce a chtěli si poslechnout zprávy o “úspěších” v budování socialismu.

Zdroj obrázku RetroTechnika