Opuštění veteráni v SSSR
Skončila válka. Z fronty se vrátili ti, kdo přežili. A ti, kteří přežili, začali v zaměstnání nahrazovat ty, kteří kvůli invaliditě nebyli stejně výkonní. A najednou se v SSSR začínají objevovat statisíce invalidů, kteří se ocitli daleko za hranicí chudoby. Pro které žebrání, kradení a chlastání začalo být jediným řešením.
Patrně nepřekvapí že takový pohled se neslučoval s “novou érou” plnou pozitivismu a nadějí zářné budoucnosti. Soudruzi si rozhodně nechtěli nechtěli kazit idylický obraz všeobecného socialistického blahobytu a když se v roce 1948 přiblížily narozeniny nejvyššího vůdce, nastal čas úklidu. Desetitisíce válečných invalidů během noci zmizely ze sovětských měst. Část z nich postřílet, část utopit, a část vyvézt tam, kde je už nikdo neuvidí. Vzdálené ostrovy na severu SSSR, odlehlé kouty Sibiře. Solovka, Kirillov, Pereslavl – Zalessky, Valaam … Gulagy pro postižené, konečná stanice pro ty, kteří obětovali své vlasti zdraví.
Některým invalidům se podařilo nějak ukrýt a tak v roce 1951 následovala další vlna deportací. 108 000 lidí, 157 000 následujícího roku a v roce 1953 dalších 182 000. Zhruba 70% z nich byli váleční invalidé. Byly jim vzaty průkazy a v podstatě přestaly existovat. Většina invalidů zemřela během prvních let. Ubikace byly v té době nevyhovující k i jen přežívání, invalidů bylo mnoho, personálu málo. V roce 1959 dožívalo v těchto táborech ještě posledních 1500 lidí. Od konce 50. let se mohli veteráni setkávat se svými blízkými. V roce 1974 přišel do tábora Valaam Genadij Dobrov. Byl malířem. A protože v táboře (bývalý klášter) v Ladožském jezeře nebylo možné fotit, maloval. Maloval válečné invalidy a psal jejich příběhy. Valaam byl uzavřen v roce 1984.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
