Meč vyrobený z “nosu” pilouna
Pilouni patří mezi paryby, dosahují délky až 7,6 metrů a vyznačují se typickým protáhlým lebečním výběžkem (rostrum), který vyrůstá z přední části lebky. Tento výběžek je osazen většinou 25 až 32 páry zubů, které jsou původně ostré a později se otupují. Současně se v nich nachází ústrojí sloužící pro detekci potravy v kalných vodách. Živí se drobnými rybami, jako jsou parmice a sledi, či bezobratlými, kteří žijí na mořském dně. Malé ryby se snaží ochromit úderem rostra v jejich blízkosti nebo je s jeho pomocí vyrývá z mořského dna. Pro člověka není piloun nijak nebezpečný, vyjma případů, kdy je chycen či přímo vyprovokován. Agresivitu však projevují vůči žralokům, kteří jsou současnosti jejich jedinými přirozenými predátory. Právě z typického lebečního výběžku pilouna byl roku 1698 vyroben dvoumetrový meč pro jednoho z nejuznávanějších vojevůdců své doby.
Maximilián II. Maria Emanuel Kajetán (1662-1726), známý též jako Modrý kurfiřt, byl vévodou a kurfiřtem bavorským z rodu Wittelsbachů a místodržícím Španělského Nizozemí. Byl synem bavorského kurfiřta Ferdinanda Marii a savojské princezny Jindřišky Adléty. Jeho otec zemřel již roku 1679 a Maxmilián Emanuel se tak ujal vlády v Bavorsku ještě jako mladík. Již o čtyři roky později se jako spojenec Habsburků angažoval ve válkách s Osmanskou říší (statečnost při dobývání Bělehradu v roce 1688 mu vynesla přezdívku Modrý kurfiřt podle oblíbené barvy jeho uniformy) a od roku 1692 zastával post guvernéra Španělského Nizozemí. Z habsburského rodu pocházela i jeho první manželka Marie Antonie, dcera císaře Leopolda I., která mu v sedmiletém svazku porodila tři syny. První zemřel tři dny po porodu, druhý se narodil mrtvý a teprve třetí, Josef Ferdinand (1692-99), překonal úskalí nejútlejšího věku. Chlapec byl předurčen stát se španělským králem po svém bezdětném prastrýci Karlovi II. a jeho smrt měla za následek vypuknutí dlouholetého devastujícího konfliktu – válek o španělské dědictví (1701-1714). Maxmiliánovy nezkrotné mocenské ambice jej v těchto válkách přivedly do tábora habsburských protivníků, vedeného Francií. Po bitvě u Höchstädtu (1704), v níž byla bavorsko-francouzská vojska poražena britsko-holandsko-habsburskou koalicí, přišel o Bavorsko a tento stav byl potvrzen poté, co jej vévoda z Marlborough rozdrtil v bitvě u Ramillies (1706), pročež Britové s Holanďany obsadili i Španělské Nizozemí. Maxmilián Emanuel uprchl nejdříve do Bruselu a pak do Francie. Císař Josef I. vynesl v roce 1706 nad tímto Wittelsbachem říšskou klatbu a Bavorsko se dostalo pod císařskou správu. Faktickou vládu v Bavorsku získal Maxmilián II. Emanuel zpět až v roce 1714, kdy se také usmířil s Habsburky. Životní sen Maxmiliána II. Emanuela – povýšení Bavorska na království – se mu nepodařilo realizovat. Maxmiliánovým nástupcem se stal syn z jeho druhého manželství s Terezou Kunhutou Sobieskou (dcerou polského krále Jana III.) Karel Albrecht, budoucí císař římský a na krátkou dobu i proti-král český.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons a Flickr
https://i.redd.it/oszt2cqlyhwz.jpg
