Když se ženská naštve
Anne Marie d’Orléans, vévodkyně de Montpensier (1627-1693), nejstarší dcera Gastona Orleánského (strýce Ludvíka XIV.). S postupujícím věkem ji stále více pronásledovala touha po ženichovi a tak velké a slavné svatbě, o které bude mluvit Evropa. Bohužel, protože po králi Ludvíkovi XIV. a jeho bratru Filipovi de Orléans byla nejurozenější ve Francii, těžko pro ni hledat ženicha – měla mnoho nápadníků ve Francii i v zahraničí (Karel II. král Anglie, Alfonso VI. král Portugalský, Karel Emanuel II. vévoda Savojský), žel žádný z těchto vladařů se jí nezdál dosti urozený a významný. Pouze jediný král byl v jejích očích vhodný pro její osobu a tím byl její vlastní bratranec Ludvík XIV., který byl o jedenáct let mladší a ještě dítě.
Královna matka Anna Rakouská a kardinál Mazarin šílený princeznin plán odmítli a Velká slečna jim to nikdy nezapomněla. Z této nenávisti se přidala k odboji (frondě) princů proti králi a Mazarinovi v roce 1650. V červenci 1652 se fronda princů chýlila ke konci, královské vojsko pod velením maršála de Turenne stálo před branami Paříže, ve které se mezi obleženými nacházela i Velká Slečna. V armádě obléhatelů byl přítomen král Ludvík XIV, jeho matka Anna Rakouská i kardinál Mazarin, kteří sledovali z kopce bitvu na pařížském předměstí Sainte-Antoine.
Bitva mezi frondéry vedenými princem de Condé a Turennovou armádou se pro povstalce nevyvíjela dobře. Krvavý šestihodinový střet se měnil v porážku a armáda potřebovala ustoupit za pařížské hradby. Jenže ve městě vzrůstal neklid, všichni se děsili nejisté budoucnosti, a když poražení vojáci chtěli zpět do Paříže, vystrašené milice odmítly otevřít brány.
Ve chvíli, kdy mužům docházela odvaha, ji v sobě našla žena, slečna de Montpensier, která jediná pochopila co je třeba. Vynutila si na svém zbabělém otci Gastonu Orleánském příkaz k otevření bran a sama jej donesla na radnici, kde si s důstojností vévodkyně a rozhodností generála vynutila provedení rozkazu. Pak sama vyrazila na tu stranu, kde se bojovalo, a cestou potkávala spousty zraněných. Nakonec potkala i prince Condého s obnaženým krvavým mečem, ve zprohýbaném posekaném krunýři a cestičkami potu ve špinavé tváři. Velký generál před ní padl na kolena a políbil jí ruku za to, že uvolnila cestu do bezpečí jeho vojákům. Situace se však zhoršovala. Ústup se měnil v tlačenici, paniku a katastrofu. Pluk Bourgogne sice kryl spořádaně ústup, ale ten se hrozil změnit v jatka.
Pojednou se nad jednou z věží Bastily objevil obláček dýmu, pak zaduněl výstřel z děla a po něm další a další. Pevnost pálila směrem k nepříteli a to tak přesně, že kolem nápadné skupinky s královskými kočáry začaly dopadat dělové koule. Velká Slečna totiž vešla do pevnosti, vystoupala až na ochoz, a zde nařídila palbu, aby kryla ústup armády. Přitom si v dalekohledu povšimla na výšinách Charonne spousty bohatě oděných lidí s kočáry a usoudila, že je tam sám král s nenáviděným Mazarinem a rozhodla pálit tím směrem, prý jedno dělo i sama odpálila.
Po porážce frondy musela uprchnout na svůj zámek Saint-Fargeau, kde zůstala ve vyhnanství do roku 1657. Po návratu její lov na ženicha a velkou svatbu pokračoval, ale jak už to bývá, kdo vybírá, ten přebere a stárnoucí Slečna se bezhlavě zamilovala do pěkného darebáka Antoina Nompar de Caumont, vévody de Lauzun, děvkaře, bouřliváka a spiklence, kterého nakonec nechal král zatknout a poslat do vězení, kde zůstal do roku 1681. Velká slečna se za něj (asi) tajně vdala a možná s ním i žila, nicméně jejich soužití určitě bylo všechno jen ne šťastné.Podle:Jiří Kovařík, Ludvík XIV.
Zdroj obrázku Picryl
