Jedlík Tarrare

Francouz zvaný Tarrare (1772–1798) zvládl již v pubertě sníst za den čtvrt býčka, což bylo tolik masa, kolik sám vážil. Později se začal živit tím, že snědl před lidmi cokoliv a v jakémkoliv množství. Výjimkou nebylo ani kamení, kusy dřeva či dokonce celá zvířata.

Narodil se patrně roku 1772 poblíž francouzského Lyonu a neobvyklou chuť k jídlu začal projevovat již od mládí. Přitom byl stále štíhlý a v sedmnácti letech vážil pouhých čtyřicet pět kilogramů. Rodiči byl vyhnán z domu, jelikož jej již nedokázali uživit, přidal se tedy ke kočovnému divadlu a během vystoupení pojídal kameny, živá zvířata nebo košíky plné ovoce. Později se přesunul do Paříže, kde působil jako pouliční umělec. Svědci jej popisovali jako člověka s mimořádně hebkými plavými vlasy a širokými ústy. Na dotek měl velmi horkou pokožku a potil se tak moc, že zápach z něho byl prý cítit až na dvacet kroků. Po psychické stránce nevykazoval žádné odchylky, které by poukazovaly na duševní nemoc. Ostatním se pouze někdy zdál příliš apatický a bez životního elánu.

Od roku 1792 probíhaly Francouzské revoluční války a byl tak odveden k vojsku. Zde mu nestačily ani předepsané čtyř-násobné porce stravy a tak jedl zbytky po ostatních, hrabal se v odpadcích a dokonce pozřel zásoby ze skladu léků a mastí. Stále to bylo málo a naprosto vyčerpaný musel být odvezen do nemocnice. Zde se lékaři zaměřili na jeho neobyčejný apetit. Před jejich očima dokázal Tarrare sníst jídla pro patnáct lidí a neštítil se ani živých zvířat, včetně koček, štěňátek nebo hadů. Dokázal v celku spolknout živého úhoře.Jeho neobvyklých schopností se rozhodl využít vrchní velitel rýnské armády Alexandre de Beauharnais, který byl prvním manželem Josefíny, pozdější manželky císaře Napoleona I. Beauharnais jej vyslal do Pruska, se spolknutým dopisem, který měl následně předat zajatému francouzskému důstojníkovi. Jelikož neuměl německy byl rychle prozrazen, zajat a mučen. Po propuštění se vrátil do Paříže a vyhledal lékařskou pomoc, která měla vyléčit jeho žravost.

Doktoři v Hôtel Dieu mu podávali opium, tabákové pilulky a vinný ocet, leč nic nepomohlo. Porušoval dietu a tajně utíkal z budovy, přičemž kradl jídlo po celém okolí. Prý nepohrdl odpadky a nepotvrzeno je, že pil krev ostatních pacientů přímo z žíly, nebo pojídal mrtvoly z márnice. Když se z nemocnice ztratilo čtrnácti měsíční dítě, vina padla právě na Tarrara. Byl vyhozen z nemocnice a další čtyři roky o něm nikdo neslyšel. Znovu se na veřejnosti objevil až v roce 1798 ve Versailles. V té době už ale trpěl rozsáhlou tuberkulózou a úmornými průjmy. V šestadvaceti letech zemřel a pitvu se odvážil provést pouze jeden lékař. Ten zjistil, že hltan byl značně rozšířený a vředy pokrytý žaludek zabíral skoro celou šíři břišní dutiny. Vzhledem k neskutečnému zápachu bylo další zkoumání ukončeno a přesná příčina jeho žravosti nebyla odhalena. Dnešní medicína se domnívá, že Francouz trpěl na zvýšenou činnost štítné žlázy, nebo měl poškozenou amygdalu, tedy část mozku ovlivňující paměť a rozhodování.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons a PxHere