Vyhubený velký pták podobný tučňáku

Alka velká (Pinguinus impennis) byl nelétavý pták vyhubený během devatenáctého století. Hnízdila na skalnatých izolovaných ostrovech se snadným přístupem k oceánu, které oplývaly dostatkem potravy; pro odchov mláďat se tak hodilo pouze několik míst. Mimo období hnízdění žil druh ve vodách severního Atlantiku, například při pobřeží Kanady, Grónska, Islandu, Norska, Faerských ostrovů, Irska, Velké Británie, ale spatřit jej bylo možno i jižněji, jako kupříkladu ve vodách severního Španělska.

Alka velká měřila 75 až 85 cm na výšku a hmotnost činila asi 5 kg, což z ní dělalo druhého největšího zástupce čeledi (větší byli jen zástupci vyhynulého rodu Miomancalla). Zadní část těla byla černá, břicho mělo barvu bílou. Zobák byl silný, pokrytý drážkami, a měl černé zbarvení. Během léta se alkám vytvořily bílé znaky nad očima, v zimě se mezi očima vytvořil pás bílého peří. Křídla byla krátká, měřila jenom 15 cm, a alka tudíž nebyla schopna letu, zato však uměla dobře plavat a ve vodě si lovila i potravu (oblíbenou kořistí byly ryby a korýši). Na souši se pohybovala nemotorně. Druh byl monogamní a jednotlivé páry hnízdily ve velkých koloniích. O jedno vejce bílého zbarvení s hnědými znaky, které samička nakladla na holou skálu, se starali oba rodiče. Mládě se vyklubalo za šest týdnů a během dvou až tří týdnů opouštělo hnízdo; rodiče se však o něj starali i nadále.

Alka velká byla důležitým zvířetem pro původní obyvatele Ameriky, a to jak jako zdroj potravy, tak symbolikou. Řada lidí kultury Maritime Archaic (indiánská etnika severoatlantického pobřeží) byla nalezena pohřbená s kostmi těchto ptáků. Evropané, především námořníci, začali později alku velkou využívat jako zdroj masa či jako rybářskou návnadu, což vedlo ke snižování populací. Příliš jejich přežití nepomohla ani absence strachu z lidí, což rybářům dovolovalo jednoduše vstoupit na ostrůvky zaplněné alkami a jejich zardoušenými těly rychle naplnit člun. V Evropě byl tento druh velmi žádaným především pro kvalitní prachové peří, což způsobilo do poloviny 16. století velkou redukci evropské populace těchto ptáků. Přestože si vědci v 18. a na počátku 19. století začali uvědomovat, že druh mizí, a pokoušeli se o kroky pro jeho záchranu, ty se ukázaly býti neúčinné. Naposledy byl druh pozorován v roce 1852.

Zdroj obrázku Flickr