Viktor Schauberger a nacistické UFO

Viktor Schauberger (1885–1958) byl rakouský lesník, vynálezce a spisovatel. Proslavil se především konstrukcí pohonu na principu vnitřního systému oběhu vzduchu. Jeho projekt Repulsina se stal jedním z pilířů příběhů o nacistickém UFO

Viktor Schauberger se narodil 30. června roku 1885, v rakouském Holzschlag am Plöckenstein, jako páté dítě lesnického mistra jehož rodina se tomuto oboru věnovala již o 17.století. Mladý Viktor se na otcovo přání přihlásil k akademickým studiím v oboru lesní techniky, ale teorie ho příliš nebavila a proto studia přerušil a začal studovat praktičtěji orientovanou lesnickou školu, kterou úspěšně dokončil roku 1904. Po získání nezbytné praxe, byl roku 1911 přijat do služby na knížecí Schaumbursko-lippské lesní správě ve Steyrlingu. Zde v prakticky lidskou rukou nedotčené přírodě, odlehlého loveckého revíru knížete, kterou dostal na starost, nastoupil na cestu svých budoucích technických objevů. Zde se zaobíral studiem přírodních principů a které by bylo možno využít v průmyslu a pohonu různých zařízení – jeho osobní heslo znělo pochop a zkopíruj. Na základě jeho pozorování si postupně vytvořil a ucelil teorii přirozeného pohybu v přírodě. Na základě svých teorií prý sestrojil několik pozoruhodných prototypů strojů a zařízení, žádný z nich se ale nezachoval a nebyl zdokumentován. Poprvé se o něm doslechla širší veřejnost, když sestrojil plavební zařízení pro svoz dřeva z lesů, kdy pomocí relativně malého množství vody z horských bystřin svedenou do speciálních koryt, kde byla voda uváděna do pohybu zákrutami střídavě zleva doprava a ještě k tomu byla převracena pomocí speciálních lopatek do vířivého pohybu. Svým zařízením snížil náklady na přesun jednoho kubíku dřeva z 13 na 1 šilink. Překvapivé je, že nikdo jiný nebyl schopen jeho plavební zařízení okopírovat. Sestrojil a úspěšně odzkoušel několik pomůcek a způsobů jak stavět koryta řek tak, aby se nezanášela a pojmula při povodních co nejvíce vody. Také je autorem několika zemědělských strojů pro lepší obdělávání půdy, kdy do kontaktu pluhu s půdou, měla místo oceli, přicházet měď. Nepřekvapí, že se zabýval konstrukcí perpetua mobile.

Projekt perpetum mobile

Základem tohoto zařízení byla speciální trubice ve tvaru spirály s postupně se zmenšujícím průměrem. Voda v trubici se na menším a menším rameni otáčení zrychluje. Několik těchto trubic umístil na dutou hřídel tak, aby bylo spojení průchozí s dutou hřídelí. Tuto hřídel umístil do nádoby s vodou pomocí dvou ložisek tak, aby spodní konec hřídele byl pod vodou. Hřídel připojenou na elektromotor roztočil. Vlivem odstředivé síly se v hřídeli vytvořil podtlak a začal vodu nasávat hřídelí vzhůru, ta pak vtéká do spirálových trubic, kde se správným pohybem urychluje a nakonec vystřikuje ze všech trubic na jedno místo, které si představme jako kružnici uvnitř nádoby. Na toto místo namontoval prstenec s vnitřním ozubením. Celá hřídel se spirálovými trubicemi ze kterých stříká voda na ozubený prstenec se měla při určitých otáčkách začít roztáčet sama ještě rychleji vlivem jednak tryskání vody ze všech trubic proti směru otáčení a podruhé narážením vody na zuby prstence. Při dosažení stavu takového, že už není potřeba dále dodávat energii hřídeli, aby se točila, se motor vypne a spustí se elektrický generátor připojený na tu samou hřídel a začne vyrábět elektřinu. Stroj by se neměl sám zastavit, protože ho dále roztáčí trysky spirálových trubic, které dodávají energii tím, že se v nich voda urychluje. Tento model se bohužel nezachoval.

Projekt Repulsina

V roce 1935 navrhl Henri Coanda letoun, využívající efektu proudění tekutin a směrových trysek. Tento koncept rozpracoval a otestoval, v roce 1940, právě Viktor Schauberger. Za druhé světové války vyvíjel Schauberger pro Třetí říši, létající stroj s velice složitým vnitřním systémem oběhu vzduchu, který nazval Repulsinou. Vyrobil dva typy modelů (Repulsina A a B), na kterých ověřoval svoje úvahy, reálnost a účelnost konstrukce. Nyní ale něco více ke zmíněné Repulsině. Horní část zařízení vypadá jako měděný disk, ten je hlavní částí celého zařízení. Uvnitř je ukryto čtyřiadvacet lopatek ve tvaru vývrtky, které rotují kolem osy kola. Tím vznikají víry, které rotují kolem vnitřního povrchu horní části zařízení a pohybují se k vnitřnímu kónusu přístroje a směrem k výstupnímu otvoru. Vzniká tak vztlaková síla. Přesněji Repulsina v horní části talíře nasávala vzduch a tím vytvářela nahoře podtlak, na opačné straně směrem dolů pak přetlak, přičemž znikal podobný jev jako u tornáda, vzduch se stáčel do cykloidy a talíř vstoupal nahoru. Schauberger vytvořil koncept, kdy v první fázi vzduch víří kolem osy kola, roztáčeného elektromotorem. Odstředivou silou je vzduch vrhán na na okraj kola a přitom prochází lopatkami stočenými do tvaru vývrtky, čímž dostává další rotační pohyb. Vzduch tedy současně víří kolem dvou os rotace. Tedy 24 (9) koulí (mini-vírů) se valí po kruhové vnitřní stěně přístroje a povrch každé koule se pohybuje opačným směrem vzhledem k sousední kouli. Tyto koule můžeme považovat za dvojí médium: na jedné straně jsou to koule, na něž se můžeme dívat jako na součásti kuličkového ložiska, pro něž platí zákony mechaniky, na druhé straně se jedná o vzduch, pro nějž platí zákony mechaniky tekutin. Tyto koule, vzhledem k vzájemným kolizím, mají tendenci pohybovat se ke středu zařízení. Současně opačný pohyb povrchu sousedních koulí představuje zředěné médium a platí pro ně Bernoulliho zákon, koule se tedy vzájemně přitahují. Výsledkem je, že celá hmota rotujícího vzduchu se stahuje ke středu, protože se průměr zařízení směrem k ústí zmenšuje, zrychluje se jeho rotace. Nakonec tato hmota rotujícího vzduchu vyletí výstupním otvorem, umístěným na spodní straně zařízení. Kolo s vývrtkami rotuje a neustále těmto vírům dodává energii. Přírodní tornádo může existovat po dlouhou dobu a samotná jeho existence je zřejmě udržována pouze rozdílem tlaku mezi prostředím a vnitřním kónusem tornáda. Výtoková zóna je vytvářena v samém středu zařízení. To znamená, že okolní vzduch tam musí vstoupit, poté co projde lopatkami turbíny a je mu udělen rotační pohyb po složité trajektorii. Tento proces může být skutečně považován za opak běžné exploze, protože hmota se nepohybuje od středu, ale naopak má tendenci soustředit se do společného bodu (do vrcholu víru). Schauberger nazýval tento proces imploze.

Schauberger tvrdil, že tento proces se stane soběstačným. Očití svědci těchto pokusů tvrdili, že jako palivo byly použito pouze vzduchu a vody, ale je pravděpodobné, že místo vody byl použit líh, který vypadá jako voda. Během provozu totiž stroj musí spotřebovávat okolní vzduch a palivo, než může dojít k procesu vytvoření víru. Za přítomnosti velkého množství kyslíku je plamen lihu téměř neviditelný a výsledkem je tak motor bez plamenů a kouře, jak je popisován v některých publikacích. Podle očitých svědků byla manévrovatelnost tohoto stroje velice mizernou. I tak se ale o Repulsině často mluví ve spojitosti s “nacistickými diskoplány”, předchůdci moderních UFO. Schauberger vytvořil i další rotační stroj tzv. Klimator, který měl pomocí prostého mechanického aparátu ohřívat vzduch.

Nedobrovolná práce pro Třetí Říši

Vztah mezi Viktorem Schaubergerem a nacisty je opravdu spletitý. Již v roce 1934 se soukromě setkal s Adolfem Hitlerem, aby diskutovali o základních principech zemědělství, lesnictví a vodohospodářství. Hitler byl ohromen jeho radikálními a pokrokovými myšlenkami ohledně využití vodní energie. Problém ale byl v tom, že Schauberger odmítl pracovat pro Třetí říši. O několik let později se mělo vše změnit. Dne 11. března 1938 proběhl v Rakousku ozbrojený převrat, který vedl nacista Arthur Seyss-Inquart (1892-1946), ten povolal do země na pomoc německé vojsko. Ráno dne 12. března překročila 8. armáda německého wehrmachtu německo-rakouské hranice. Ještě téhož dne přijel do země Adolf Hitler, který vyhlásil připojení Rakouska k nacistickému Německu. V lidovém hlasování, které proběhlo 10. dubna 1938, vyslovilo 99 % hlasů souhlas s připojením země k Říši. Viktor Schauberger se tak nedobrovolně stal občanem Říše a brzy měl být donucen ke spolupráci. když v roce 1939 vypukla válka, se o Schaubera, jeho patenty a vynálezy, začala zajímat SS. V roce 1940 začal Schauberger, s pomocí Vídeňské společnosti KERTL, práce na Repulsině. Koncept si nechal patentovat již 4. března 1940 v Rakousku, pod číslem 146 141. Záhy však byl nahlášen Vídeňskou Asociací Inženýrů k úřadu SS, který jej nechal převést do psychiatrické léčebny v Mauer-Ohling. Zde není jasné, zda se jednalo pouze o zástěrku, nebo součást hry, která měla rakouského vědce zlomit a donutit ke spolupráci. Schauberger byl následně přinucen pracovat s Messerschmittem na kapalinových vírových chladicích systémech a Heinkelem na vývoji nových leteckých motorů, využívajících efektu proudění tekutin. Společnost Heinkel se tak dostala k prvním zprávám o projektu Repulsina A, netrvalo dlouho a brzy vznikl koncept letounu Heinkel “T” (Taifun). Tajfun postrádal klasický letecký motor a byl postaven kolem Schaubergerova vířivého motoru, vycházejícím z Repulsiny.
Později, z rozkazu samotného říšského vůdce SS, šéf gestapa, velitele Waffen-SS a říšského ministra vnitra – Heinricha Himmlera (1900-1945), byl Schauberger přemístěn do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde měl pomáhat válečnému úsilí třetí říše. Zde mu bylo podřízeno 20-30 vězňů, inženýrů a konstruktérů, kteří měli vypomoci s dokončením výzkumu, odměnou jim byly velké úlevy v rámci tábora. Dá se říci, že zde byli pod přímou ochranou a dohledem SS. Práce na projektu zdárně pokračovaly a brzy byl sestaven model o průměru 2,4 metru, roztáčený malým vysokorychlostním elektromotorem. Po zapnutí motoru Repulsina fungovala přesně dle plánu a vznesla se. Narazila ale do stropu laboratoře a roztříštila se – byla to katastrofa. Zástupci SS byli krajně nespokojeni a podezřívali Schaubergera z úmyslné sabotáže a vyhrožovali mu smrtí. Zůstalo pouze u slov a brzy byly práce obnoveny. Do roku 1943 byl sestaven nový, vylepšený model, Repulsina B. Tento motor byl vyvíjen pro projekt ponorky, označované jako Forelle (pstruh). Tento název je docela trefný, jelikož díky velkému nasávacímu otvoru měla ponorka připomínat pstruha, který rovněž plave s otevřenými ústy. Práce na modelu B pokračovaly i v roce 1944 a to již ve Vídni, na Technické univerzitě v Rosenhügel. Téhož roku byl Viktor Schauberger konečně propuštěn z nedobrovolné služby pro SS, a vrátil se do Leonsteinu v Rakousku. Tím ale nekončil zájem nacistů o tuto technologii. Již od roku 1941 rozpracovával pro SS, koncept motoru Repulsina A, konstruktér Rudolf Schriever a Dr. Richard Miethe. V roce 1943 se model vznesl, ale ukázal se být nestabilním, práce ale pokračovaly dál. Předpokládá se, že Mietheho vylepšený stroj, postavený ve slezském městě Breslau (Vratislav) a který se vznesl v roce 1944, byl poháněn motorem typu Repulsina.

Konec války se rychle přiblížil a Schaubergerovy motory byly ukořistěny Rusy a Američany. Mezitím se společnost AVRO Canada se obrátila na Schaubergera a tým vedený Dr. Richardem Miethem, s cílem pokračovat v projektu vojenského využití motoru s vnitřním systémem oběhu vzduchu. Schauberger návrh odmítl a místo toho zasvětil zbytek svého života mírovému využití vírové technologie – různé generátory, čističky vody a ventilační systémy. V pozdních padesátých letech navštívil USA a byl opět tlačen do práce pro armádu. Tlak byl posílen tím, že původních modelů Repulsiny se zmocnili Sověti, a americká vláda se obávala, že by tato technologie šla využít pro vynesení jaderných hlavic nad USA. Opět odmítl pokračovat v projektu a vrátil se do Rakouska. Oplátkou byly všechny jeho patenty a návrhy zabaveny, o pět měsíců později, dne 25. září roku 1958 Viktor Schauberger zemřel v Linci, v Horních Rakousích.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons