Svár spojuje a nerozděluje

V dnešní době plné svárů si dáme jeden opravdu pořádný!

Svařování je proces, který slouží k vytvoření trvalého, nerozebíratelného spoje dvou a více součástí. Vždy při něm dochází ke změně fyzikálních nebo mechanických vlastností základního materiálu v okolí spoje. Pro ideální výsledek je nutno při svařování působit tlakem a teplem. Svařovat lze kovové i nekovové materiály, materiály podobných i různých vlastností. Ale pro různé typy spojů a materiálů jsou vhodné jiné metody svařování.

Historii svařování lze datovat již od doby prvních pokusů člověka při tepelném zpracování kovů zhruba již k roku 4000 př.n.l. Technika kovářského svařování byla používána od nejranějších metalurgických pokusů a to až do 19. století jako hlavní a jediná technika pro spojování kovů. Ke konci 19. století se začalo rozvíjet svařování plamenem a obloukové svařování, které se stalo ve 20. století dominantní. Urychlení vývoje metod svařování nastalo především během první a druhé světové války. V druhé polovině 20. století byly vyvinuty speciální metody svařování využívající plazma, laser i elektronový paprsek. Poslední velkou invencí na poli svařování je metoda třecího svařování promíšením vyvinutá v 90. letech minulého století.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons