Římské výpravy do nitra Afriky
Obecně se často mylně předpokládá, že římské výboje se na jihu omezovaly pouze okolím středozemního moře. Vojenské a obchodní výpravy ve skutečnosti mířily přes Saharskou poušť do samého nitra střední a západní Afriky. Hlavními důvody byly nákupy zlata a koření. Jedna z tras vedla z libyjských měst Leptis Magna a Sabratha směrem k oáze Gadames a oblasti Fezzan, tehdy ovládané velkým kmenem Garamantů (ovládali síť oáz ve středu Afriky a jejich obchod dominoval celé subsaharské oblasti) a nakonec překročila pohoří Ahaggar a dosáhla oblasti Timbuktu na řece Niger. Jiná výprava vedla po západní straně Afriky a výpravu otočila nazpět až na břehu řeky Senegal. Potvrzená je též přítomnost římských obchodníků v dnešní Burkině Faso. Jiné expedice dosáhly oblasti jezera Čad a vrátily se zpět s divokými zvířaty (Flaccus a Maternus). Byly také plánovány a případně realizovány římské námořní expedice, ale lodní doprava mezi Římem a subsaharskou Afrikou nebyla tak lukrativní a nebyla považována za hodnou rizika. Kupříkladu námořní příručka z 1. století n.l., periplus maris Erythraei znevažuje hodnotu mořského obchodu s regionem vnitřní Afriky a naznačuje, že jinde lze vydělat více peněz. Netřeba připomínat, že cesty byly dlouhé několik tisíc kilometrů a výpravy se pohybovaly v extrémních klimatických podmínkách, kdy noční teploty na Sahaře padají k bodu mrazu a ve dne dosahují 50°C ve stínu. Nevíme jak byli legionáři vybaveni, nebo zda šlo pouze o příslušníky pomocných sborů. Lze ale předpokládat, že součástí byly domorodci z auxilií a také průvodci z pasteveckých kmenů jako překladatelé. Výpravy se jistě pohybovaly za pomoci velbloudů.
Římský historik Plinius zmiňuje, že římský politik a generál punského (kartaginského), původu Lucius Cornelius Balbus se sborem 10 000 legionářů (především III. legie Agusta) porazil Garamanty a dobyl jejich hlavní město Garamu. Obsadil 17 měst a podrobil si 5 kmenů. Poté obsadil Rapsu a z armády vyčlenil část, která přešla pohoří Ahaggar a přes oázu Bistra dorazili na hranice dnešního Alžírska a Mali. Po dosažení města Tabemekka v dnešním Mali dosáhli řeky Niger. Šlo o první velkou a slavnou cestu do subsaharské Afriky. Balbus obdržel triumf, který byl poprvé a také naposled udělen někomu, kdo nebyl římským občanem od narození.
Historik Cassius Dio popisuje, kterak místodržitel Mauretánie Gaius Suetonius Paulinus (ve spolupráci s Hosidiem Getou) potlačil vzpouru jistého Aedemona proti tamnímu klientskému králi. Paulinus po desetidenním pochodu překročil roku 41 n.l. pohoří Atlas a historik Plinius Starší popisuje množství lesů ve všech nižších částech Atlasu, které vynikají výškou a jsou složeny z mnohdy neznámých druhů dřevin. Pohoří Atlas bylo pokryté v nejvyšších místech sněhem. Paulinus došel k řece Ger, cesta byla pokryta černým pískem a v okolí se nacházelo množství černých kamenů. Lidé, kteří obývali zdejší lesy, žili a živili se mase a vnitřnostmi divokých zvířat. Plinius zaznamenal také slony a hady. Výprava dorazila až k řece Daras, což je dnešní řeka Senegal.
Římský senátor Gaius Valerius Festus vedl roku 70 n.l. III. legii Augusta proti kmeni Garamantů, který napadl město Leptis Magna. Festus je s pomocí římské jízdy porazil a pronásledoval do hloubi jejich území, konkrétně až do oblasti Fezzanu v dnešní Libyi. Podle Heubnera Festus dobyl Garamu a pak pokračoval až k řece Niger. Dostal se přes východní pohoří Ahaggar v centrální Sahaře na pláň Gadoufaua. Zajímavostí je, že garamantský král Festa podporoval na jeho dalších cestách, které Římany přivedly až do města Timbuktu v oblasti Mali.
O dvacet let později jistý Julius Maternus (není jasné kdo to byl a jakou pozici zastával – snad diplomat, obchodník nebo vojenský velitel), pravděpodobně pocházel ze severoafrického obchodního města Leptis Magna, cestoval ve společnosti garamantského krále a pomáhal mu ovládnout vzpurné poddané. Po těžké cestě z Fezzánu po 4 měsících dospěl do země “Etiopů” (černochů), zvané Agisymba, bohaté na divokou zvěř, z nichž Maternus několik popsal, mezi nimi i hrocha a nosorožce. Lokalizace Agisymby není dnes jasná, předpokládá se oblast okolo Čadského jezera a také na území u pohoří Tibesti. Ptolemaios se zmiňuje o cestě, která vedla východním obloukem přes oázy Cufra a Archei. Cílem bylo patrně opět najít zdroje zlata a jiného vzácného zboží. Podle Desnagea Julius Maternus vzal s sebou zpět divoká zvířata, včetně nosorožců představených na hrách císaře Domitiana.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
