Pokoření Sibiře
Car Ivan IV. Hrozný vyhověl 4. dubna 1558 žádosti kupce Anikeje Stroganova o výlučnou správu pustého území podél řeky Kamy a na východ od města Perm. Stroganov, jehož rodina zbohatla díky těžbě soli a z obchodu s kavkazskými kmeny, měl velké plány. Carský výnos mu povolil kácet lesy, lovit v jezerech a řekách, těžit sůl či nerosty a osidlovat pustý kraj bezzemky z jiných částí Ruska, dokonce i zběhlými vojáky a nevolníky. Aby mohl kupec své investice zabezpečit, svěřil mu car právo vybírat daně, najímat žoldnéře a stavět pevnosti. V roce 1563 se Stroganovovo oprávnění rozšířilo na všechna východní území, která dokáže osídlit a zajistit. Přidělování půdy soukromníkům představovalo v carské říši extrémně vzácný jev, ale ojedinělý počin se stal základem pozdějšího ovládnutí Sibiře.
Když v roce 1573 přinesl posel caru Ivanovi kožešinový šat chána Kučuma, jenž ovládal povodí řeky Irtyše a padl rukou stroganovovských donských kozáků, dostala zmíněná kupecká rodina odměnou právo dědičně spravovat veškeré území za Uralem. V průběhu 17. století jí již plynuly ze Sibiře slušné zisky. Doba “smuty”, politické krize moskevského státu, rozšířilazástupy uprchlíků, kteří pustý region osidlovali. Místo zemědělství se však věnovali lovu, těžbě i boji s domorodými kmeny.Stroganovové provozovali konvoje a zásobovali osadníky jídlem. Snaha zajistit co nejvyšší výnosy přiměla cara Borise Godunova zřídit v roce 1601 na Jeniseji tvrz Mangazej, kam měli zástupci kupeckého rodu každoročně odvádět třetinový podíl ze zisku. Řeka se tak stala hospodářským srdcem sibiřské kolonie, neboť na jejích březích se usedlíci zabývali zemědělstvím. Roku 1637 položili Stroganovové základy Jakutska coby nového centra kolonie a záhy narazili na netušené bohatství: Ke kožešinám, mrožím klům, rybám a kovům přibylo zlato. Expedice, které rod financoval, prošly při pátrání po solných a zlatých ložiskách téměř celou Sibiř. O deset let později založili průzkumníci obchodní stanici u Bajkalu a v roce 1648 stanuli kozáci vedení Semjonem Děžněvem na Kamčatce a u Beringovy úžiny. Jejich objev ovšem upadl v zapomnění: Na Kamčatce se nepodařilo najít žádné nerosty, a když tedy dánský mořeplavec Vitus Bering téměř o století později podnikal vlastní objevitelské výpravy, o existenci starších záznamů se nevědělo. Vynořily se až zhruba dvě dekády po jeho plavbě.
Podobně jako v Americe, ani tato expanze na území domorodých kmenů však nebyla bez obětí. Pro domorodce (jejichž populace se k počátku ruské expanze odhaduje na 300 000) znamenal kontakt s novými osadníky katastrofu šíření nových nemocí, vůči nimž neměli imunitu (zejm. neštovic). Populace Kamčadalů se snížila o 90 procent, Evenků a Jakutů o 80 procent, Mansijců o 50 procent, Jukagirů o 44 procent. Průměrná úmrtnost sibiřských populací při epidemii neštovic byla 50 procent. Tyto epidemie se přitom vracely ve zhruba dvacetiletých intervalech. Ruský archeolog a turkolog Nikolaj Jadrincev roku 1882 konstatoval, že dvanáct sibiřských národů bylo vyhlazeno zcela.
Domorodce však nehubily jen nemoci, ale i zbraně. Ti domorodci, kteří se odmítli podrobit, byli ovládnuti silou – kozáckými útoky, které vedli lidé jako Vasilij Danilovič Pojarkov nebo Jerofej Pavlovič Chabarov. Na Kamčatce byla takto pobita více než polovina populace. Obzvláště brutální byly postupy kozáka Pjotra Golovina proti Jakutům. Když nebyl spokojen s výší jasaku, nechal věšet domorodce na háky, metodou bylo i znásilňování žen a dětí. Až genocidní byla politika vůči Čukčům, proti nimž Dmitrij Ivanovič Pavluckij užíval masové vyvražďování a zotročování žen i dětí. On sám však ale nedopadl zrovna dobře. “Dmitrij Pavluckij byl chráněn kroužkovou železnou zbrojí a tak z bitvy vyvázl bez úhony, ale později byl obklíčen na nedalekém vrchu (nyní nazývaný Majorův vrch), kde v boji proti přesile Čukčů padl. Jeho hlava byla odříznuta a ještě několik následujících let ji Čukčové měli ukazovat při slavnostech a k odrazení Rusů. Tělo Dmitrije Pavluckého bylo pohřbeno v Jakutsku.” Právě Čukčové byli ve svém odporu patrně nejúspěšnější, porazili Rusy v povstání roku 1729 a 1731. To rozzuřilo carevnu Alžbětu Petrovnu a nařídila úplné vyhlazení a vyhnání Čukčů a Korjaků. Zvláště Itelmenové byli velmi nezdolní a provedli tři velká povstání, v letech 1706, 1731 a 1741, přičemž v tom prvním útočili na kozáky jen s kamennými sekyrkami. Občas se domorodci dokázali proti Rusům i spojit, v roce 1746 například Čukčové, Korjaci, Itelmenové a Jukagirové vedli koordinovaný útok na ruskou pevnost Nižněkamčatsk.
Přestože zrovna Čukčové si uchovali jistou míru nezávislosti a jejich patnáctitisícová komunita si ji udržuje v rámci Ruské federace dodnes, rusifikace Sibiře i Kamčatky byla v celkovém úhrnu mimořádně úspěšná. Na Kamčatce představují dnes potomci původních kmenů jen asi 2,5 procenta populace. Slovanští Rusové převyšují v populaci domorodé národy ve všech oblastech Sibiře, s výjimkou Tuvinské republiky, kde si převahu udrželi turkičtí Tuvinci. Jinak v Burjatské republice tvoří Burjati asi 30 procent populace, v Altajské Altajové asi třetinu apod. Ruský zábor znamenal i katastrofu ekologickou, uplatňování vysokých dávek jasaku v kožešinách vedlo k vyhubení mnoha živočišných druhů. Také o stáda sobů se kolonisté nedokázali starat, takže také sobi se dostali na práh vyhynutí.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
