Masakr římských hoplitů

Bitva na řece Allia se odehrála zřejmě roku 390 př. n. l. mezi galským kmeny Senony, Arverny aj. a Římskou republikou u soutoku řek Tibera a Allia, 11 římských mil severně od Říma. Římané byli poraženi a Senoni následně vyplenili Řím.

Tváří v tvář galské hordě stalo více než 15 000 Římanů a spojenci ze sousedních latinských měst. Spoléhali se na drtivou sílu falangy hoplítů (těžké pěchoty), ale záloh bylo jen málo a podpora kavalérie byla minimální. Hoplité byli ideálně vyzbrojeni helmou, náprsním krunýřem a kulatým štítem a vyzbrojeni bodným kopím a mečem. Taktika nasazení hoplitů byla rozšířena po celém Řecku a Etrurii přičemž právě od Etrusků ji převzali sami Římané v polovině šestého století před naším letopočtem.

Navzdory dvojnásobné přesile nepřátel se Římané nijak nepokusili opevnit svou pozici. Ve snaze zabránit tomu, aby je Galové obklíčili, byla linie značně protažena na úkor středu, který tak zůstal oslaben. Přesto nebyl dostatek mužů, aby se římská fronta vyrovnala té Galské. V důsledku toho se galská armáda nejen rozšířila za křídla Římanů, ale byla v průměru dvakrát tak hluboká a ještě více naproti římskému středu. Napravo od Římanů byla malá výšina a právě zde Římané umístili své zálohy. Byla držena nejslabšími jednotkami, pravděpodobně špatně vyzbrojenými nováčky.Galský náčelník Brennus měl podezření, že za skrovným počtem nepřátel se skrývá nějaká římská lest. Bál se, že římské zálohy na návrší obejdou jeho levé křídlo a zaútočí na jeho armádu zezadu, zatímco jeho muži budou bojovat s legiemi. V důsledku toho Brennus zahájil bitvu útokem na zálohy s elitními oddíly (možná kavalerie), ze svého levého křídla.

Zpočátku římské zálohy sice odolávaly náporu, ale hrubá síla barbarů se ukázala jako příliš. Některé jednotky byly zahnány zpět do kopců, zatímco jiné byly tlačeny na hlavní římské linie. Na zbytek římské armády měly výkřiky a pokřik bitvy na kopci katastrofální účinek. Nejenže byly římské pravé křídlo a střed vrženy do zmatku, ale mezi nejbližšími zálohami se jako dominový efekt rozšířila panika napříč řadami. No a právě v tuto chvíli zaútočila celá galská armáda. Zuřivost a hybnost barbarů rozbily římskou falangu. Galové stěží uvěřili svému štěstí. “Nikdo (z Římanů) nebyl zabit, když skutečně bojoval; byli sťati zezadu, zatímco si navzájem zmateně bránili v útěku. Římské levé křídlo a možná i celý střed byly smeteny do Tibery. Tady na březích řeky došlo k velké řeži. Dlouhé galské meče sekaly Římany jako řeznické sekáčky. Mnoho legionářů se pokusilo přeplavat vody, ale ti, kteří byli příliš ranění, neschopní plavat nebo příliš brzdění tíhou jejich kyrysů, byli proudem staženi ke dnu. Z břehů Galové zasypali plavce oštěpy. Římané, kteří se dostali na druhou stranu, uprchli, aby se zakopali na opuštěném místě Veii. Na pravém křídle byla situace mnohem lepší. Většina jeho mužů se stáhla do kopců, odkud pokračovali do Říma. Tam uprchli do Citadely na Kapitolském kopci, ale spěchali natolik, že opomněli zavřít městské brány.

Galové, nejprve ohromeni svým snadným vítězstvím, obírali mrtvé a podle zvyku hromadili nepřátelské zbraně na velké hromady. Poté zahájili pochod na Řím, kam dorazili den po bitvě. Před hlavním postupem provedla kavalérie průzkum a udivenému Brennovi oznámila, že nenarazila na žádné nepřátelské hlídky, že brány do města nejsou zavřené a hradby neobsadily žádné jednotky. Galové byli zaskočení, jak prakticky bez námahy porazili uznávanou moc Říma, a měli podezření na past. Místo aby pochodovali přímo do nechráněného města, tábořili nějaký čas mezi Římem a řekou Anio a vyslali další hlídky, aby prozkoumali hradby.

Asi tři dny po bitvě u Allie vstoupili Galové do města bez odporu. Přestože prováděli noční jezdecký průzkum, nemohli být příliš důkladní; Galové byli překvapeni velkým počtem lidí, kteří jim spolu se svým majetkem již proklouzli z města a tak započali plenit. Několik dalších dní a nocí Římané na Kapitolu bezmocně sledovali, jak pod nimi jejich milované město hoří.

Následovalo zdlouhavé obléhání, při kterém podlehlo nemocem mnoho lidí na obou stranách. Nakonec obránce Kapitolu natolik decimoval hlad, že se vzdali jakékoli naděje na záchranu a nezbývalo než žádat o mír. Jednání mezi konzulárním tribunem Q. Sulpicious Longusem a galským náčelníkem Brennusem vyústila ve výkupné ve výši 1000 liber zlata, které měli Římané zaplatit za pokojné stažení Galů. Když nastal čas vážit zlato, přinesli vítězové falešné váhy. Římané si stěžovali, ale marně, načež Brennus hodil na váhy svůj vlastní meč a povýšeně prohlásil: “Vae victis!” (Běda poraženým).

Zdroj obrázku Picryl