Obří orel z Maorských legend

Novozélandští Maoři si vypráví legendy o velkém ptákovi poukai nebo taky hokioi, který přepadal lidi v horách a byl schopen drapnout do pařátů a unést malé dítě.

Popis bájného ptáka, o kterém Maorové mluvili jako o obřím černobílém predátorovi s červeným hřebenem a žlutozeleně zabarvenými konci křídel poměrně přesně odpovídá tomu, jak je popisován tzv. orel Haastův (Harpagornis moorei). Jeho pozůstatky objevil v sedmdesátých letech 19. století v bažinaté oblasti Nového Zélandu Sir Julius von Haast. Orli se živili především obřími nelétavými ptáky moa, a ti byli lidmi velmi rychle vyhubeni. Vyhladovělí dravci si pak museli najít jinou kořist – a jediná dostatečně velká byli právě lidé. Orli Haastovi žili v horách a útočili z velké výšky; nejprve dlouho kroužili v mracích a pak se bleskovým plachtěním sklouzli na nic netušící oběť. Zpočátku byli orli relativně malí, ale během pouhého milionu let se zvětšili na desetinásobek. Vědci tvrdí, že šlo o jeden z nejrychlejších příkladů evoluce, jaký známe.

Legendy Maorů tvrdí, že obří ptáci Pouakai často v horách lovili malé i dospívající děti. Příběhy domorodců i závěry vědců se shodují i na oblíbené taktice dravců: měli se snažit svrhnout kořist ze skály a pak ji bezmocnou po pádu sežrat. Lidé se zbraněmi a organizací obrany však pro ně byli příliš velkým soustem. Vyhynuli zřejmě před 500 lety, ještě než se na Novém Zélandu objevili první bílí kolonisté.

Existují však svědectví, která tvrdí, že se obřím orlům podařilo přežít mnohem déle. V pamětech známého objevitele Charlese Douglase objevili historici zmínku o setkání se dvěma obřími dravci. Ptáci se na něj vrhli nedaleko řeky Landsborough. K události mělo dojít přibližně kolem roku 1870. Zkušený zálesák se však ptákům ubránil, zastřelil je a pak je snědl.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons