Důlní kanárci

Nápad brát kanárky do dolů se poprvé objevuje někdy na začátku 18. století. Již dříve je ale němečtí havíři chovali pro výdělek i pro ukrácení času, jelikož se jednalo o oblíbené domácí společníky. Brzy se ukázalo, že v dolech citlivě reagovali na přítomnost důlních plynů. Při nižší koncentraci divoce poletovali v kleci a naráželi do stěn, u vyšší seděli na bidýlku se svěšenou hlavou, klimbali se ze strany na stranu, případně z bidla upadli. Jednalo se tak o jasný důvod štolu co nejrychleji opustit.

Chov důlních kanárů v Čechách, se datuje do roku 1854, kdy při výbuchu metanu v Dole Karolina zahynulo čtrnáct horníků. O dva roky později zemřelo ze stejného důvodu sedm horníků ve Slezské Ostravě. Velmi rychle tak horníci přejali praxi svých zkušenějších kolegů z Německa a Anglie. Již roku 1875 tak brávali tuzemští havíři kanárky do každé štoly a ve skupině rubačů měl vždy jeden za povinnost sledovat chování kanára. Na Ostravsku tato praxe vydržela až do roku 1939, v britských uhelných dolech dokonce až do roku 1986. Nutno podotknout, že k úmrtí kanárů docházelo spíše ojediněle a horníci i s malým kolegou, opouštěli důl již po prvních příznacích nebezpečí. I pokud ptáček spadl z bidla, dokázal jej probrat závan čerstvého vzduchu. Navíc kanárek byl pokládán za člena týmu a jeho ztráta by byla chybou.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons a Flickr