Asyrská genocida a obrana Ázaku
Asyrská genocida, známá též jako Sajfo (tedy meč) je souhrnné označení pro masové vraždění asyrské populace Osmanské říše a perského příhraničí osmanskými jednotkami během první světové války, v rámci velkého vraždění křesťanských menšin. Dává se do souvislosti s genocidou proti Arménům, Asyřanům, pontským a anatolským Řekům.
Asyřané (ܐܫܘܪܝܐ) jsou příslušníky semitského národa usídleného v severní části starověké Mezopotámie minimálně od 3. tisíciletí př.n.l. Po pádu Novoasyrské říše roku 612 př.n.l. však upadli do závislosti na okolních národech (Peršané, Římané). Křesťanství přijali už v 1. století našeho letopočtu. Jak v oblasti sílil islám, byli Asyřané nuceni změnit vyznání nebo emigrovat. Pro zajímavost uvedu, že italský populační genetik a profesor Luigi Cavalli-Sforza (1922-2018) na základě analýzy DNA definoval Asyřany jako homogenní starobylé etnikum, výrazně odlišné od ostatních obyvatel Blízkého východu. Asyrská populace horní Mezopotámie, žijící v regionech Tur Abdin, Hakkâri, Van a Siirt v dnešním Turecku a regionu Urmia v severozápadním Íránu, byla mezi roky 1914 a 1920 násilně vysídlena a masakrována společnými silami osmanské armády a dalších ozbrojených muslimských skupin, tvořených kromě Turků také Kurdy nebo Čerkesy. Další útoky na neozbrojené z regionu prchající civilisty páchaly arabské milice. Na rozdíl od útoků na Armény, k deportaci Asyřanů nebyly dány žádné oficiální rozkazy. Útoky na ně neměly standardizovanou povahu a využívaly nejrůznějších metod. V některých městech byli všichni asyrští muži popraveni a asyrské ženy nuceny uprchnout. Tyto masakry byly většinou vyvolány iniciativou místních politiků nebo kurdských kmenů. Počet obětí genocidy zvyšovalo strádání, hladovění a nemoci prchajících Asyřanů. Asyrské ženy byly v některých oblastech častými oběťmi rozsáhlého sexuálního zneužívání.
Nutno poznamenat, že mnozí Asyřané (stejně jako Arméni) se často bránili turecké genocidě se zbraní v ruce. Nejtvrdší odpor kladli Asyřané v Tur Abdinu, kopcovité oblasti nacházející se v jihovýchodním Turecku. Místní Asyřané byli farmáři držící rozlehlé oblasti zemědělské půdy a žili ve velkých vesnicích. Genocidu zde od června 1915 řídil Dr. Mehmed Reşid (1873-1919) a vykonávaly ji jemu podřízené turecké jednotky, podporované Kurdy. Centrem oblasti bylo město Midjat se 7 000 obyvateli. Jednomu z největších masakrů v oblasti předcházelo setkání zástupců Asyřanů a Arménů na jaře 1915, kde si navzájem přísahali, že se budou bránit společně. Asyrského předáka Hanne Safara však později navštívili muslimští představitelé a přesvědčili ho, že čistky se budou týkat jen Arménů. Safar pak porušil přísahu a do obrany se nezapojil. Následně se stal jednou z prvních obětí genocidy, když mu muslimové usekli hlavu jeho vlastní šavlí, a kurdské děti si sní kopaly. Další předáci byli zatýkáni a popravováni. Na několika místech Asyřané nakonec zorganizovali domobranu – v klášteře Mór Šarbíl bojoval klan Rhawí a ve městě klan Adoká. Déle než týden odráželi útoky kurdských bojovníků a tureckých vojáků, kteří se do města stáhli ze širokého okolí, aby “povstání” potlačili. Asyrský patriarcha Ignatius Afram Rahmání po válce napsal: “Nejprve byli křesťané v mnoha vesnicích zatýkáni a vražděni. Pak začali utíkat do hor, do největšího města Midjatu, kde zorganizovali obranu proti vládním jednotkám. Boj trval řadu dnů, až nakonec ztratili nejlepší bojovníky a museli se vzdát. Poté vypukl všeobecný masakr…” Po skončení bojů v ulicích města se některým obyvatelům podařilo utéci podzemními tunely do kláštera Mór Abraham a odtud do vesnice Ajn Wardó. Ozbrojený odpor ale kladly i další vesnice. Asyřané bránili Bóté dlouhých třináct dní, ale nakonec byli Kurdy poraženi, upáleni, ženy znásilněny a odvedeny do kurdských vesnic. Neuvěřitelně udatně pak bojovaly dvě vesnice, o nichž si nyní povíme něco víc.
Ajn Wardó a Ázak se nachází v dnešním jihovýchodním cípu Turecka při hranicích se Sýrií. V prvních měsících roku 1915 vzrostl kvůli uprchlíkům z okolí počet obyvatel vesnice Ajn Wardó šestinásobně, na 6 000 lidí. Obklíčení Asyřané vyzbrojení starými předovkami zde pod vedením Masúda el-Mzizahína vzdorovali neuvěřitelných 52 dní přesile 13 000 dobře ozbrojených vojáků s děly. Po několika neúspěšných útocích zahájili Turci vyjednávání. Obránci byli ochotni složit zbraně jen pod podmínkou, že se za jejich ochranu zaručí důvěryhodná osoba. Na návrh vesničanů byl vybrán kurdský náčelník Šajch Fathulla z nedaleké vesnice Ajn Kif. Útočníci odešli a obránci složili zbraně… a většina z nich pak byla povražděna. Do vesnice Ázak se uchýlili nejen uprchlíci z okolních syrských vesnic, ale také Arméni, kterým se podařilo uniknout z pochodů smrti. První útok kurdských oddílů na Ázak proběhl 17. srpna, byl však odražen. V listopadu téhož roku obklíčil vesnici oddíl pravidelné osmanské armády pod velením Ömera Naciho, který měl jako poradce několik německých důstojníků. Ani po 24 hodinovém útoku se vojákům nepodařilo prolomit zoufalou obranu lidí vyzbrojených zastaralými puškami. Asyrští partyzáni z okolí v noci přepadali spící jednotky nepřítele, zabíjeli vojáky a kradli jim zbraně. Správce oblasti Ibrahim Bedreddin si pak 13. listopadu 1915 stěžoval: “Povstalci se opevnili ve vesnici Ázak a celou ji obehnali zdmi a příkopy. Velitel Ömer Naci, jehož povolali, aby potrestal rebely, jim navrhl (po obléhání vesnice vojsky a dělostřelectvem) mír a vyzval je, aby složili zbraně. Povstalci však měli tu drzost, že na předložený návrh odpověděli palbou, zranili 38 mužů a tři zabili…” Bojovníkům v Ázaku se nakonec podařilo něco v moderních dějinách válek nevídaného. Navzdory opakovaným útokům, obléhání, ostřelování děly a kulomety, navzdory německým poradcům, navzdory osobní intervenci čelných špiček osmanské říše (samotného Envera Paši, Talata Paši a Cemala Paši) se vesnici nepodařilo dobýt a to až do konce první světové války. Tedy plné tři roky! Bohužel příběh nemá šťastný konec. Po válce vznikla 24. července 1923 Turecká republika a v té neměli křesťané místo. Ve 20. letech nechal Mustafa Kemal Atatürk zbývající Asyrské obyvatelstvo vyhnat a Ázak má dnes čistě kurdské obyvatelstvo.
Odhady celkového počtu asyrských obětí genocidy se různí. David Gaunt na základě detailních statistik církevních populací po genocidě potvrdil údaje o 275 000 obětí přednesené asyrskou delegací při jednáních o Lausannské smlouvě (1923) a spekuluje, že obětí bylo kolem 300 000 kvůli některým nezapočítaným oblastem obývaných Asyřany. Rudolph Rummel vyčíslil počet křesťanských obětí Asyřany obývaných regionů Turecka na 102 000 a dalších 47 000 mrtvých Asyřanů v Persii. Právě v Iráku byly roku 1933 tisíce Asyřanů zabity ve městě Semele a jeho okolí. Tehdy byl také tehdejší katolikos patriarcha Asyrské církve Východu zbaven iráckého občanství a vypovězen ze země (usadil se v USA). Další pogromy na Asyřany prováděl režim Saddáma Husajna. Po svržení diktátora v roce 2003 svitla Asyřanům naděje na sebeurčení, zároveň se ale v nastalém chaosu mnozí z nich stali terči muslimských fanatiků (Asyřané totiž většinou podporovali americkou invazi a byli proto označováni za zrádce Iráku) a tisíce lidí využily otevřených hranic k opuštění země.
V roce 1968 byla v exilu založena organizace Assyrian Universal Alliance, bojující za práva Asyřanů. V roce 1991 se stala zakládajícím členem Organizace nezastoupených států a národů. Jejím cílem není plná nezávislost, ale kulturní a etnická autonomie v rámci jednotného Iráku. Domácí Asyřany zastupuje Asyrské demokratické hnutí (Zawaa), které má šest poslanců v iráckém parlamentu. Bojuje hlavně za to, aby byl z ústavy vypuštěn článek definující Irák jako islámskou zemi. Asyrská vlajka je bílá, uprostřed je zlaté slunce a čtyřcípá bleděmodrá hvězda symbolizující nenásilný a trpělivý boj za svobodu. Od ní směřují do všech čtyř rohů modré, bílé a červené vlnovky představující hlavní řeky Asýrie: Eufrat, Tigris a Velký Záb. V horní čtvrtině vlajky je oranžově vyobrazen staroasyrský reliéf znázorňující boha Aššúra. Asyřané mají také svoji hymnu. Je jí de facto píseň Roomrama, složená Nebuem Juelem Issabeyem a napsaná Yosipem Betem Yosipem, asyrským básníkem.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
