Araukánské války
V polovině 16. století probíhala na území dnešního Chile válka s domorodými Mapuči, dříve známými jako Araukáni nebo Araukánci. Konflikt je znám jako Araukánské války, k němu si ale řekneme víc později. První kontakty Mapučů s bělochy se datují do první poloviny 16. století, kdy na jejich území pronikl z Peru španělský conquistador Pedro de Valdivia. Mapučové pod vedením náčelníků Caupolicána a Lautara kladli dobyvatelům tuhý odpor. Sám Valdivia byl roku 1553 po prohrané bitvě Mapuči zajat a usmrcen. Na straně Mapučů se v bojích se Španěly vyznamenal toki (náčelník) Lautaro, který se od Španělů naučil chovu koní a měl hlavní podíl na porážce Valdivii.
Mapučové žili v malých rodinných osadách, tvořených dřevěnými či hliněnými domy. Ústřední moc představovali náčelníci toki (toqui, tj. “ti, kdo mají sekeru”), volení pro období války. Symbolem jejich moci byla sekera zhotovená ze surové mědi. Původně lovci a sběrači se nejprve pod vlivem Inků naučili chovu lam a zemědělství, zvláště pěstování brambor. Později převzali od Španělů chov ovcí a zejména koní, stali se z nich vynikající jezdci a jejich kultura nabyla podobných rysů jako kultura prérijních indiánů v Severní Americe. Jejich oblíbenou zbraní byly oštěpy a šípy s měděnými hroty, ale zejména bolas, zbraň z kamenných nebo kovových koulí spojených řemeny. Jejich typickým oděvem bylo pončo, doplněné stříbrnými ozdobami a čelenkou. Boty nebo spíš jakési kožené ponožky často zhotovovali z kůže z nohou koně nebo lamy. Jejich oblíbeným sportem byl pozemní hokej. Nyní ale zpět k samotnému příběhu, který by se dal nazvat: Domorodému válečníkovi usekli Conquistadoři ruce, ale on se vrátil kvůli pomstě.
V bitvě u ústí řeky Bío-Bío (španělsky Río Biobío), známé jako bitva u Lagunillas, která proběhla 8. listopadu roku 1557, se střetli Španělé s několika tisícovkami domorodců (8-12 000) vedenými Turcupichunem. Španělské vojsko čítalo 530 obrněných jezdců, 200 střelců z arkebuz, 5 děl a 4 000 domorodých indiánů. Střet byl poměrně rychlý, Španělům se podařilo rychle překonat řeku, odhalit připravenou léčku a nepřítele překvapit. Mapučové utrpěli poměrně velké ztráty díky střelným zbraním a dali se na útěk do bažin, kam je pronásledovala kavalérie. Odtud pak zmizeli v nedalekých zalesněných pahorkatinách. Padlo 300 válečníků a 150 bylo zajato. Na druhé straně padli pouze 2 Španělé (jeden při odhalení léčky), ale velké množství bylo zraněno. Domorodé vojsko tedy bylo rozprášeno a mezi zajatými byl i velitel jednoho odřadu, jménem Galvarino.
Zajatci byli odvedeni do španělského tábora, kde guvernér Garcia Hurtado de Mendoza, markýz de Cañete (1535-1609), odsoudil za vzpouru k utnutí pravé ruky a odřezání nosu. Zmíněný Galvarino byl patrně obávaný a tak mu sekerou uťali rovněž levou ruku. v tomto stavu byli válečníci propuštěni a guvernér se patrně domníval, že tím zabrání dalšímu krveprolití – leč přepočítal se. Galvarino se vrátil a mapučského velitele – toki Caupolicána, přesvědčil, aby v boji vytrval. Rovněž přislíbil, že se sám opět zapojí do bojů. Zhruba měsíc po svém zajetí, si k pahýlům přivázal dlouhé nože a vyrazil opět do boje (!) Dne 30. listopadu roku 1557 vedl 3 000 mapučských válečníků proti poloviční síle Španělů. Vojska se střetla v bitvě u Millarapue. Indiánům se nepodařilo nepřítele překvapit a drtivá většina válečníků byla rozdrcena. Španělé utrpěli jen zanedbatelné ztráty, za což vděčili ocelovým zbraním, zbroji a střelným zbraním. Zajatci byli oběšeni, mezi nimi byl i jejich velitel. Galvarinova poslední slova zněla: “Raději zemřu, než abych žil jako ty, jediné čeho litují je, že jen smrt mi zabránila, abych tě zuby rozsápal na kousky.” Co se s ním stalo po této řeči není bohužel známo. Někteří tvrdí, že byl pověšen tak jako jeho spolubojovníci, jiní tvrdí že byl hozen psům nebo že stihl spáchat sebevraždu.
Následujícího roku, 1558, byl Španěly zajat i toki Caupolicán a umučen, dnes je ale pokládán za národního hrdinu Chile. Araukánské války pokračovaly po celé 16. , 17. a 18. století, aniž by Španělé dosáhli výraznějšího úspěchu. Boje pokračovaly i po vyhlášení nezávislosti Chile roku 1818. Na rozdíl od většiny ostatních domorodých etnických skupin jižní Ameriky se tedy Mapučům dlouhou dobu dařilo udržet politickou nezávislost. Jejich území se stalo součástí Chile až po anexi v 80. letech 19. století a ještě roku 1934 proběhlo jejich velké povstání, které však bylo potlačeno. V současnosti žije necelých 900 000 Mapučů, většina v Chile, menší část v Argentině – zhruba 50 000 osob.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
