Vyhynulá mořská kráva
Koroun bezzubý nebo mořská kráva (Hydrodamalis gigas) byl velký, pomalý a učenlivý mořský savec, který však byl natolik neschopný reagovat na predátora-člověka, že byl vybit během 27 let od svého objevení Evropany. Jako první živočich vyhubený člověkem.
Poprvé jej objevil německý zoolog, botanik a lékař Georg Wilhelm Steller (1709-1746) při druhé kamčatské expedici Vituse Beringa, když loď Sv. Petr s posádkou roku 1741 ztroskotala na Beringově ostrově. Dvacet devět členů posádky, včetně kapitána Beringa, zemřelo na následky nárazu či na smrtící kurděje. Velký mořský savec fascinoval přeživší posádku ze zcela praktického důvodu. Lovili a jedli ji, aby přežili. Mnoho informací, které jsou o tomto druhu známy, pochází ze Stellerových pozorování z volné přírody, přičemž po Stellerovi je toto zvíře někdy i nazýváno. V době jeho objevu se koroun vyskytoval zřejmě hlavně v okolí Komandorských ostrovů mezi Aljaškou a Kamčatkou, přičemž je pravděpodobné, že areál výskytu byl v průběhu pleistocénu rozsáhlejší. Poskytoval lidem velké množství chutného masa pro lodní posádky, stejně jako pevnou kůži a užitečný tuk. Pomalu se pohybující a snadno ulovitelný mořský savec tak byl velmi rychle vyhuben. Koroun bezzubý je řazen do čeledi dugongovití. Jeho nejbližší žijící příbuzný je třímetrový dugong indický. Ve srovnání s ostatními sirénami měl koroun mocnou vrstvu podkožního tuku, což byla adaptace pro život ve studených severních vodách. Byl také mnohem větší: podle odhadů dosahovali největší jedinci z Beringova ostrova téměř osmimetrové délky (hmotnost se odhaduje na 10 tun). Ocas měl koroun vykrojený, podobně jako velryby a žijící dugongové. Čelisti postrádaly pravé zuby, namísto nich měl koroun na horním rtu řadu bílých štětin, sloužících k odtrhávání stonků mořských řas, a v tlamě pár keratinových destiček pro žvýkání potravy. Zvíře se živilo především chaluhami a komunikovalo funivými zvuky. Šlo pravděpodobně o monogamního společenského tvora, jenž vytvářel menší rodinné skupinky.
Na rozdíl od jiných sirén se koroun bezzubý zřejmě nikdy nemohl zcela potopit pod vodu. Měl velmi silnou pokožku, až 2,5 cm tlustou, jež zabraňovala zraněním ostrými kameny či ledem, případně též bránila přílišnému vysušení neponořené kůže. Samotná kůže byla 6–7 cm tlustá, s až 3 cm silnou škárou. Není známo, jestli byl koroun bezzubý ohrožován predátory, avšak přirozenými nepřáteli mohli být kosatky a žraloci. Nicméně přirozený vztlak korouna mohl bránit kosatkám v tom, aby jej mohly utopit, zatímco chaluhové lesy, v nichž koroun žil, byly nepřístupné žralokům. Podle informací získaných Stellerem se zdá, že dospělci korouna svá mláďata před predátory chránili. Steller rovněž popsal jistý druh vnějšího parazita, jemuž představoval koroun hostitele. Žil okolo očí, uší, bradavek, pohlavních orgánů a análního otvoru a představoval potravu pro racky, kteří sedávali na tělech korounů. Podobal se ektoparazitům z rodu Cyamus, kteří patří do řádu různonožců. Kvůli vyhynutí korouna i ztracení všech Stellerových vzorků chybí o tomto parazitovi další informace, nicméně roku 1846 ho alespoň formálně popsal německý badatel Johann Friedrich von Brandt pod jménem Sirenocyamus rhytinae. Steller identifikoval také jednoho vnitřního parazita, pravděpodobně se jednalo o střevní hlístici náležící do čeledi Ascarididae.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
