Rybka žijící v zadku okurky
Drobná rybka žijící v zadku Leopardí mořské okurky.
Na úvod si raději odpustím povídání o kráse přátelství a půjdu rovnou k věci. V roce 1975 se Victor Benno Meyer-Rochow potápěl u ostrovů Banda v Indonésii, když našel na dně velký exemplář leopardí mořské okurky (Bohadschia argus), příbuzného hvězdicím. Zavalitý exemplář měřil na délku 40 a na šířku 14 centimetrů. Sebral ji a uložil do kbelíku s vodou v chladné kajutě. O něco později z řitního otvoru mořské okurky vyplavala štíhlá ryba podobná úhořovi. Byla to jehlička sumýší (Encheliophis boraborensis) a nebyla sama. Vzápětí totiž vylezla další a další. Po deseti hodinách vylezlo ze zadku okurky celkem 14 rybek, každá o délce 10 až 16 cm. Další zůstala uvnitř.
Existuje mnoho druhů jehliček. Někteří žijí samostatně, ale jiné najdeme v tělech měkkýšů, hvězdic a dalších mořských živočichů. Nejznámějšími hostiteli jsou však zmíněné mořské okurky. Když jehlička nejde vhodného hostitele, vleze jí do řitního otvoru hlavou napřed a pohybuje se dál prudkými pohyby ocasu. Povětšinou se to okurce nelíbí a tak řitní otvor sevře, leč stále musí nějak dýchat. Ano, mořské okurky dýchají řitními otvory. Rytmickým roztahováním a stahováním svých těl ženou vodu řitním otvorem do rozvětvené struktury podobné plicím zvané dýchací strom (též tracheobronchiální strom). Mořská okurka, která svírá zadek, tak v podstatě zadržuje dech. Když pak dříve nebo později vydechne, umožní tak rybce pokračovat ve své cestě. Tentokrát však jde ocasem napřed, kousek po kousku, nádech za nádechem.
Některé druhy prostě používají mořské okurky jako úkryty. Leč jehličky rodu Encheliophis jsou však plnohodnotní parazité, kteří požírají pohlavní žlázy svého hostitele zevnitř. Aby to nebylo všechno, tak tyto rybky jsou často velmi bojovné a soupeře (snažícího se proniknout do stejného zadku) obvykle zabijí. V některých případech jsou ale mnohem tolerantnější. Nikdo ale neví proč. Je možné, že když je hostitelů málo, rozhodnou se jej sdílet. Alternativním vysvětlením je, že se takto shromažďují k rozmnožování. Oněch 15 rybek tak již musely mít slušné orgie uvnitř nebohé mořské okurky.
Tyto anální příbytky ale nejsou snadným místem k životu. Nutno podotknout, že ani mořská okurka jen “nesedí s rukama v klíně”, ale má i zajímavý způsob ochrany. Dokáže produkovat saponiny, které jsou pro jiné ryby smrtící. Ty sice škodí i samotným jehličkám, ale ty dokáží přežít až 45krát déle než jiné druhy. Nemají však žádné triky na detoxikaci saponinů. Místo toho se spoléhají na hlen, který vylučují na kůži. Ten jim mimo jiné pomáhá i při cestě do těla hostitele. Tohoto hlenu produkují šestkrát až desetkrát více než jiné ryby. Zajímavostí je, že mořská okurka nepoužívá proti těmto nezvaným hostům svou nejúčinnější obranu. Když jsou v ohrožení, mohou na útočníky vrhnout dýchací stromy a spoléhat se na své regenerační schopnosti, že ztracený orgán znovu vyroste. Nikdo však netuší, proč takto neútočí i na dotěrné jehličky.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
