První pušky typu Bullpup
Bullpup je označení pro provedení střelné zbraně, u které je závěr se zásobníkem umístěné až za spouští – závěrový mechanismus je tak umístěn uvnitř pažby. Tato úprava umožňuje při zachování původní délky hlavně zkrátit celkovou délku zbraně a zlepší se manévrovatelnost. Nevýhodou této konfigurace je, že vyhazovací okénko je blíže ke střelcově tváři a spaliny tak mohou jít střelci do očí. V případě katastrofického selhání zbraně je závěrový mechanismus mnohem blíže k hlavě střelce a může tak dojít k vážnějším poraněním. Stisknutí spouště je navíc přenášeno táhlem spouště na delší vzdálenost, což se projevuje tvrdší spouští s delším chodem. Méně intuitivní je rovněž nabíjení zbraně nebo výměna zásobníku. Nyní si povíme něco víc o historii toho zajímavého konceptu.
Jeden z prvních známých návrhů bullpup pušky si nechal patentovat ve Velké Británii kolem roku 1902 Skot J.B.Thorneycroft. Jeho záměrem bylo vytvořit pušku s kompaktní velikostí, která si zároveň zachová délku hlavně a účinný dostřel běžné vojenské pušky plné velikosti. K dosažení tohoto efektu Thorneycroft posunul úderník a zásobník dozadu do pažby a umístil spoušť před zásobník. Zkonstruoval také nezbytné dlouhé spojení mezi spouští a spoušťovou pákou, která probíhala uvnitř pažby kolem zásobníku. Puška Thorneycroft byla testována britskou armádou v několika verzích, ale nakonec byla zamítnuta ve prospěch konvenční pušky Lee-Enfield (slavná SMLE). Přibližně ve stejnou dobu si další britský vynálezce, P.T. Godsal, patentoval svou vlastní verzi pušky typu bullpup, která navzdory četným vylepšováním a úpravám, rovněž nedokázala přilákat žádné vojenské nebo civilní kupce.
V roce 1910 požádal francouzský konstruktér A.F. Faucon o patent na “Fusil équilibré” (vyváženou pušku). Faucon se ve svém návrhu snažil poskytnout poloautomatickou pušku, která by snížila namáhání střelce při střelbě za chůze, ve stoje nebo kleče tím, že by většinu váhy zbraně přenesla na rameno spíše než na ruce. Ramenní pažba byla umístěna pod zbraní, před zásobníkem a mechanismem, aby byla zbraň vyvážena na rameni; spoušť a rukojeť pistole byly dále vpředu. Byla to poměrně pokročilá zbraň a jako mnoho jiných značně předběhla dobu. Je třeba poznamenat, že samotná puška byla navržena Meunierem a Faucon ji pouze překonfiguroval na rozložení typu bullpup a k nošení přes rameno.
První světová válka podnítila vývoj automatických střelných zbraní, zejména těch pro manévrovou válku. Již v roce 1918 byly v USA patentovány minimálně dva zajímavé designy bullpupů. Jistý J.R. Fordyce přišel s něčím podobným jako jeho kolega Faucon. Zde ale upravil známý lehký kulomet Lewis. Název sice naznačuje že šlo o lehkou zbraň, ale 13 kilo nebylo zrovna málo a byl tak zájem o jeho pohodlnější nasazení ve stoje nebo v pohybu. Nejjednodušším způsobem jak toho dosáhnout bylo, položit ji na rameno. Pistolová rukojeť a spoušť měly být umístěny vpředu pod hlavní. Dalším krokem bylo zbavit se dřevěné pažby, aby se zbraň odlehčila a byla kompaktnější. Finální design zahrnoval speciálně navrženou zbraň s nabíjecím systémem, který držel nábojnice kolmo k hlavni a otáčel je před nabitím (podobný systém se používá u některých moderních zbraní). Pro dosažení lepší rovnováhy měla být zbraň nošena v podpaží, na popruhu přes střelcovo rameno. Není známo, zda Fordyce někdy vyrobil zbraň podle tohoto návrhu, ale jeho koncept se zdá být docela proveditelný. Rovněž v roce 1918 si nechal Američan H.L. Welsh patentovat jakousi prodlouženou poloautomatickou pistoli se zásobníkem umístěným vzadu a rukojetí se spouští posunutou dopředu. Koncepcí této zbraně bylo podle vynálezce poskytnout lepší kontrolu zpětného rázu tím, že většinu z něj přenesla ze zápěstí na biceps a přenesla též většinu hmotnosti z oblasti dlaně a zápěstí, k silnější předloktí ruky. To by dle patentového textu umožnilo lepší přesnost a rychlejší střelbu. Opět ale není známo, zda tato zbraň byla někdy vyrobena, ale její koncept žil dál. V roce 1920 obdržel seržant americké armády P.B. Cunningham patent na to, co nazval jednoduše “military rifle” (vojenská puška). Ve skutečnosti byl jeho design na svou dobu docela pokročilý. Šlo o plynovou poloautomatickou pušku s otočným závěrem a velkokapacitním zásobníkem (udávaná kapacita cca 20 nábojů). Pro nás je nejdůležitější skutečnost, že Cunninghamova puška byla navržena v uspořádání bullpup, se zásobníkem umístěným uvnitř pažby a spouští vepředu. Má také neobvyklou pažbu s velkým horizontálním otvorem v horní části ramenní pažby. Zřejmě zde bylo pro umožnění pevného úchopu při boji s bajonetem. Francouz H. Delacre obdržel v roce 1936 britský patent na “Vylepšení přenosných střelných zbraní, pistolí nebo revolverů”. Jeho konstrukce se zdá být přímým potomkem americké bullpup pistole z roku 1918. Ve snaze o dosažení stejných cílů (lepší přesnost při střelbě jednou rukou) navrhl Delacre kompaktní zbraň, která podle patentových nákresů vypadala jako kompaktní samopal s dvojitou spouští. Opět není známo, zda tato zbraň byla skutečně vyrobena, ale zajímavé je, že tento konkrétní patent byl obecně známý a je zmíněn ve více než jednom pozdějším vynálezu obdobného typu.
Ke konci třicátých let vzbudilo uspořádání typu bullpup zájem i u dalšího národa. Tentokrát to bylo Československo, kde konstruktéři zbrojovky Brno od roku 1936 pracovali na různých protitankových puškách v rážích 7,9 až 15 mm. Zbraně byly interně vedeny pod označením “zbraně VV” (vysokého výkonu) a rozpracovány v zadaných rážích 7,92 mm (7,92×97, 7,92×105 a 7,92×145 mm), 12 mm (12×165 mm) a 15 mm (15×104 mm). Protitankový boj vyžaduje vysokou úsťovou rychlost, zvláště u malorážových projektilů, a to zase vyžaduje dlouhé hlavně a tedy ještě delší zbraně. Aby se ušetřila část nadměrné délky, snížila hmotnost a zlepšila ovladatelnost, vrátili se českoslovenští konstruktéři k uspořádání bullpup. Kolem roku 1938 bylo vyrobeno několik prototypů a práce vyústila ve vývoj první zbraně typu bullpup, kterou skutečně přijala nějaká armáda (!) Nutno podotknout, že až do okupace žádná z vyvinutých pušek do výzbroje zavedena nebyla, natož aby se dostala do sériové výroby. Po obsazení zbylé části republiky v březnu 1939 se vývoj protitankových zbraní ve zbrojovce nezastavil, naopak. Od dubna pracovalo vývojové oddělení na rekonstrukci původní jednoranné pušky ráže 12 mm na opakovačku, rozpracovalo samonabíjecí verzi ve stejné ráži a přibyly nové konstrukce, z nichž některé se ovšem nedochovaly. Zajímavostí je, že do továrního vývoje německá okupační správa nezasahovala ani jej zpočátku neomezovala. V červnu 1940 přišel požadavek na rozpracování protitankové pušky na německý náboj Patrone 318 (7,92×94 mm) od společnosti Gustloff Werke v Suhlu. Výkonný náboj se střelou o hmotnosti 14,53 dosahoval počáteční rychlosti okolo 1210 m/s-1 a energie 10 500 J. Konstruktér Josef Koucký (1904–1989) navrhl provedení označené ZK 404, s pevným závěrem a hlavní posuvnou směrem vpřed. Hlaveň uzamykalo v pouzdře závěru deset uzamykacích ozubů, situovaných symetricky po pěti na vnějším obvodu hlavně v místě nábojové komory. K ovládání pohybu hlavně sloužila pistolová rukojeť, oddělená od samotného spušťadla. Zkušební vzorek šel do výroby ještě v červnu 1940 a absolvoval zkoušky v Kummersdorfu. Zkušební oddělení sice ocenilo spolehlivou funkci a odpovídající přesnost, přesto však považovalo konstrukci zbraně za nevyhovující. Přesto se ZK 404 zalíbila a byla okamžitě upravována pro jednotky SS. Ještě v prosinci měla továrna schválený vzor a v polovině roku 1941 byly první sériové kusy odeslány do Berlína. Do výzbroje jednotek se SS dostala pod označením Panzerbüchse Modell SS 41 (Pz.B. M. SS 41) a do konce listopadu 1942 bylo vyrobeno až 3 000 těchto zbraní. Praktické výsledky bojového nasazení pušek proti tankům nemohly být nikterak oslnivé, nepochybně však stačily na vyřazování lehce obrněných cílů. Jak již ale bylo řečeno, tato zbraň je historicky důležitá, protože to byl vůbec první konstrukce bullpup, která byla zavedena nějakou armádou. Sovětští konstruktéři sice také na konci třicátých let pracovali na několika experimentálních protitankových puškách typu bullpup, ale žádná nepřekročila status prototypu.
Pokud jde o lehčí ruční zbraně, tak během války se objevilo v Británii několik zajímavých návrhů typu bullpup. Pravděpodobně nejznámější z nich byla automatická puška EM-1 ráže 7,9 mm, vyvinutá roku 1944 polským uprchlíkem jménem Korsac. Mechanicky velmi připomínala německou pušku FG-42, včetně munice 7,92×57 Mauser, ale byla upravena v uspořádání bullpup a měla rychle odnímatelnou hlaveň. Nejméně jeden exemplář automatické pušky Korsac přežil dodnes ve Velké Británii. Dva méně známé návrhy byly vyrobeny ke konci války ve snaze vytvořit kompaktní a rychle střílející odstřelovací pušku. Jedna známá jako SREM-1 (Sniper Rifle, Experimental Model 1) a Hallova puška, která jako první řešila problém s vyhazováním prázdných nábojnic v těsné blízkosti obličeje střelce. Hall ve svém návrhu tento problém vyřešil tak, že se nábojnice vymrštila dozadu, přes vyhazovací žlab, umístěný nad ramenem střelce. Obě zbraně sice zůstaly jen u prototypu, ale vývoj bullpup zbraní pokračoval pomalu dál. To již je ale jiný příběh.
Zdroj obrázku
