Potápěč a vděčný delfín

Italský potápěč Enzo Maiorca (1931-2016) při potápění do moře Siracusa ucítil, jak ho něco poplácalo po zádech. Otočil se, uviděl delfína a rychle pochopil, že si nechce hrát, ale snaží se mu něco naznačit. Delfín se ponořil a Enzo jej následoval. V hloubce dvanácti metrů byl uvězněný v síti další delfín. Když se mu jej podařilo nožem uvolnit ze sítě, vystoupali všichni na hladinu. Maiorca zmínil, že když se oni dva delfíni vynořili, vydali téměř lidský výkřik. Delfíni mohou zůstat pod vodou po dobu až deseti minut, pak se utopí. Uvězněným delfínem byla samice, která brzy poté porodila. Samec je obešel a postavil se před Enza, na znamení vděčnosti se dotkl jeho tváře. Enzo zakončil svůj projev slovy: “Dokud se člověk nenaučí respektovat a komunikovat se světem zvířat, nikdy nebude schopen poznat svou skutečnou roli na této Zemi.”

Enzo Maiorca se proslavil v ponoru na jeden nádech (freediving), přičemž v roce 1962 dokázal prolomit mýtickou hranici 50 metrů, navzdory tvrzení, že plíce v této hloubce tlakem zkolabují. Po čtyři roky překonával své vlastní rekordy, ale v roce 1966 získal cenného protivníka a také přítele. Tím byl francouz Jacques Mayol, narozený v Šanghaji. Tento drobný muž přinesl zcela nový koncept – byla jím jóga, meditace a zejména pránájáma. O jejich soupeření volně pojednává film Le Grand Bleu (Magická hlubina). Oproti snímku si byli velmi blízcí a dožili se vysokého věku. Mayol v listopadu 1976 dokázal prolomit magickou hranici 100 metrů! Další potápěči potom tento rekord ještě vylepšovali, ale to již je jiný příběh.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons a PIXNIO