L’Inconnue de la Seine
Neznámá ze Seiny (L’Inconnue de la Seine), aneb jak jsme se všichni učili dýchání z úst do úst na více jak 100 let mrtvé dívce.
Všichni jsme si odbyli svůj první polibek s resuscitační “Ančou”, pannou určenou naučení dýchání z úst do úst a masáži srdce, málokdo však ví, jaký příběh se za její tváří skrývá.
Koncem 80. let 19. století bylo vytaženo z řeky Seiny na pařížském Nábřeží Louvru (Quai du Louvre) vytaženo tělo mladí dívky, která nejevila známky života. Následné ohledání neobjevilo ani žádné stopy násilí, tak se případ uzavřel jako sebevražda. Nikdo nebyl schopný určit její jméno, nebo odkud pochází, k tělu se nikdo nehlásil, a tak i věk 16 let je pouze odhadem. Každopádně pařížský patolog byl její krásou a spokojeným výrazem tak fascinován, že kromě standardní posmrtné masky si vyhotovil ještě jednu kopii pro sebe, kterou si postavil doma na krb. Jednoho dne k němu přišel jeho přítel a nad dívčiným výrazem se také podivil. Nechal si tedy zhotovit také jednu kopii, kterou si odnesl domu a takhle to šlo řetězově dál. Posmrtná maska utonulé neznámé se stala velice žádanou morbidní dekorací do domů a bytů francouzských umělců. Francouzský filozof Albert Camus přirovnal výraz k Moně Lise, který vyvolává spoustu spekulací a úvah o dívčině životě, prchlivosti života a jistotě smrti. Její obličej se stal synonymem krásy kromě Francie také v Německu, kde se celá generace dívek snažila vzhledově napodobit francouzskou mrtvolnou krásu, mezi nejznámější patřily například herečka Elisabeth Bergner, nebo Greta Garbo.
Jelikož byla populární v uměleckých kruzích, odrazila se také v pracích četných umělců. Zmínku o ní můžeme najít například v básni The Worshipper of the Image od britského básníka Richarda Le Gallienneho, ve hře Die Chinesische Maue Maxe Frische, či v eseji Of Faces, Pictures, and their Truth Alfrada Döblina. Báseň ji také věnoval český spisovatel Vítězslav Nezval v díle Neznámá ze Seiny. Její podobiznu ve své kajutě vozil nacistický kapitán ponorky Herbert Werner, jako talisman štěstí.
Utonulá ale zasáhla také ostatní umělecké směry, vznikl o ní Balet, některé hudební nahrávky a dokonce i film.
V roce 1958 využili její podobiznu také rakouský Čech Petr Safar a Asmund Ladear k výrobě resuscitační panny s názvem Resusci Anne, u nás pod lidovým názvem Anča, díky tomu se stala tvář neznáme “Nejvíce líbanou tváří v historii”.
Zdroj obrázku Flickr
