Jávská děla Cetbang
Cetbang (také známé jako bedil, warastra nebo coak) byl druh děla vyráběného a používaného armádami madžapahitské říše (1293-1527) a jiných království indonéského souostroví. Madžapahitské království vzniklo roku 1293 po odražení invaze mongolských vojsk a postupem času se proměnilo v námořní říši (thalasokracii) zahrnující většinu dnešní Indonésie s centrem na Jávě. Vrcholu moci říše dosáhla za vlády rádži Hayama Wuruka (panoval v letech 1350–1389) a jeho prvního ministra Gajah Mady. Podle Nagarakretagamy (díla z roku 1365), bylo na této říši závislých téměř sto států od Sumatry po Novou Guineu, ležících na územích dnes patřících Indonésii, Singapuru, Malajsii, Bruneji, jižnímu Thajsku, Filipínám a Východnímu Timoru, přesný dosah moci Madžapahitu je nicméně stále předmětem diskuzí. Říše se začala postupně drolit a ke konečnému zániku došlo v prvních desetiletích 16. století (1527).
Děla cetbang se nabíjela zezadu, čím se lišila od typických protějšků z Evropy a blízkého východu, které se obvykle nabíjely hlavní. Dobové zápisky uvádějí, že hlavní slévárny cetbangu byly v Rajekwesi v Bojonegoro, zatímco střelný prach se vyráběl ve Swatantra Biluluk (Lamongan), obé na východě ostrova Jáva. Pokud jde o samotné názvosloví, tak původně se používal název bedil, který má původ v tamilštině a jde o výraz pro výbuch střelného prachu. Může se a vztahovat na jakékoliv zbraně na střelný prach, tedy jak velká obléhací děla, tak i ruční pistole. Coak (nezkráceně meriam coak) pochází z jazyka Betawi a znamená “duté dělo”, odkazuje na závěr. Původně se děla cetbang vyráběla z bronzu a nabíjela se přes závěr. Od 16. století se také začalo používat železo. Pokud jde o velikost, tak madžapahitské námořnictvo používalo děla o délce od jednoho do tří metrů na délku. Zmíněné dlouhé cetbangy obvykle používaly větší lodě, nejčastěji Djong. Většina těchto zbraní měla poměrně malou ráži (30 až 60 mm). Šlo tak o lehká, mobilní děla, které dokázal nosit a obsluhovat jediný muž. Nejčastěji byla osazena na otočný čep zvaný cagak, který byl upevněn na palubě lodi nebo hradbách pevnosti. V zadní části byla osazená zdobená dřevěná tyč, pro snazší míření. Existovaly ale též verze stacionární nebo usazené na kolovém vozíku (pojízdné lafetě). Menší kousky bylo možno osadit na malá plavidla zvaná Penjajap a Lancaran. Jejich účel nebyl boj proti lodím nepřítele, ale likvidace živé síly protivníka. Napěchovány hřebíky, kameny nebo různými střepy se odpalovaly z blízka a byly velmi účinné. Cetbangy byly takto využívány až do 17. století, kdy je nusantarští vojáci používali k zametení paluby před aboráží (výsadkem na nepřátelské plavidlo).
Thomas Stamford Raffles ve své knize o historii Jávy píše, že v roce 1325 zde byla děla hojně používána. Je zaznamenáno, že malá království na Jávě, která usilovala o ochranu Madžapahitskou říší, musela jí předat svá děla. V období vlády slavného vojevůdce jménem Gajah Mada (1290-1364), známý též jako Jirnnodhara, který zastával úřad mahapatih (srovnatelné s dnešním premiérem) došlo k rozvoji technologie střelného prachu získané od mongolské dynastie Jüan. Během první fáze bitvy u Bubatu (1357) je zaznamenáno, že sousední království Sunda použilo cetbangy proti madžapahitským vojákům. Ti co se nacházeli poblíž řeky byli doslova zasypáni dělovými kulemi. Mrtvoly byly zmrzačené, roztrhané tím nejhroznějším způsobem, paže a hlavy utrhané. Přesto se jim podařilo bitvu zvrátit a nakonec drtivě zvítězit. Oblibu děl mezi prostými lidmi zmiňují i čínští cestovatelé, kteří hovoří o střelbě z děl během jávských svatebních obřadů. Zmiňují, že Jáva je rozlehlá a hustě obydlená, jejich obrnění vojáci a ruční děla ovládají celé východní moře. Když Portugalci poprvé přicestovali do Malakky, na západním pobřeží Malajského poloostrova, nalezli zde velkou kolonii jávských obchodníků s vlastní zprávou, kteří si vyráběli svá vlastní děla, která považovali za stejně důležitá jako plachty na svých lodích. Roku 1514 zaznamenal Duarte Barbosa na Jávě velké množství zbraní na bázi střelného prachu. Místní lidé byli považováni za zkušené slévače zbraní a za dobré dělostřelce. Když se roku 1511 zmocnil portugalský mořeplavec Afonso de Albuquerque Malakky, ukořistil otočné zbraně s nabíjením závěrem (cetbang) a otočné zbraně nabíjené ústím (lela a rentaka). Zmocnil se 3 000 z 8 000 děl, z nichž 2 000 byly vyrobeny z mosazi a zbytek ze železa. Kvalitou měly převyšovat portugalské protějšky a sám je přirovnává k dělům německým. Je tedy logické, že Portugalci následně využili umu jávských slévačů k vlastnímu prospěchu a nakupovali je ve velkých počtech. Zajímavostí je, že jistý Pati Unus (1480-1521) velel flotile, která vyplula s cílem zaútočit na portugalskou Malakku “s velkým množstvím děl vyrobených na Jávě, protože tamní obyvatelé jsou zruční v odlévání a ve všech pracích se železem, čímž převyšují vše co mají v Indii (vzhledem k tomu že byl z Indonésie, tak patrně myslí tu).” Zajímavostí je, že před příchodem Portugalců byli Malajci národem, který postrádal střelné zbraně. Tamní kronika zmiňuje, že v roce 1509 nechápali proč kulky zabíjely (když jsou kulaté a ne ostré), což naznačuje jejich neznalost používání střelných zbraní. Velice je překvapoval i jen samotný zvuk výstřelu. Epos o Hang Tuah vypráví o malacké výpravě do země Rum (Osmanská říše) s cílem koupit děla po jejich prvním setkání s Portugalci v roce 1509, což naznačuje jejich nedostatek střelných zbraní. K žádnému nákupu tureckých děl ale nedošlo a patrně jde jen o smyšlenku vycházející z vyslání velvyslanců do Osmanské říše v 16. století. Když Holanďané dobyli roku 1669 pevnost Somba Opu, města Makasar na ostrově Sulawesi v Indonésii, zmocnili se 33 velkých a malých bronzových děl, 11 litinových děl, 145 zadem nabíjených děl (cetbang), 83 nabíjecích komor, 60 mušket, 23 arkebuz, 127 hlavní mušket a 8 483 střel. Matthew Flinders poznamenal, že bronzová otočná děla s nabíjená závěrem prý přivezli makasanští námořníci při své výpravě do Austrálie v roce 1803. Vosmaer v roce 1839 napsal, že makasanští rybáři někdy brali svá malá děla na břeh, aby jimi opevnili hradby, které vybudovali poblíž svých zpracovatelských táborů, aby se bránili proti nepřátelským domorodcům. Takovéto použití zmiňuje i Dyer (asi 1930), konkrétně hovoří o bronzovém dělu se závěrem a vývrtem o šířce 2 palce (50,8 mm). Během svého tažení na Filipínách v roce 1904, se Američané střetli s domorodci vybavenými otočnými děly s nabíjecím závěrem.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
