Zrod smajlíka
Harvey Ross Ball vymyslel roku 1963 smajlíka, aby vytvořil ikonu posílení morálky pro zaměstnance pojišťoven. Za svých 10 minut práce dostal zaplaceno 45 dolarů. 
První objevený smajlík najdeme ve druhém čísle amerického časopisu “The Typewriter World” z roku 1897, kde je přetištěn starší humorný článek z roku 1890, kde se objevil žertovný soubor znaků, připomínajících při trošce obrazotvornosti smajlík. Jeho opravdová historie však začala o něco později a má mnoho společného s filmem. Údajně se symbol smajlíka poprvé objevil ve švédském filmu Ingmara Bergmana “Hamnstad” (Přístavní město) v roce 1948, podle jiných pramenů se skvěl na plakátech a reklamních inzerátech na populární hollywoodský snímek “Lilli” s Leslie Caron v hlavní roli, otiskovaných v roce 1953 deníkem New York Herald Tribune.
Použitou grafikou, kterou bychom dnes již zcela jistě označili za smajlíka, se nechal v roce 1963 inspirovat americký designér a kreslíř Harvey Ross Ball (1921-2001). Tento aktivní účastník druhé světové války v Tichomoří se po demobilizaci v hodnosti plukovníka začal živit jako komerční umělec na volné noze. Na objednávku vytvořil – údajně za deset minut – pro pojišťovací společnost State Mutual Life Assurance žlutý usměvavý odznak, který musel nosit na oblečení každý její zaměstnanec. Za svoji práci obdržel honorář ve výší pouhých 45 dolarů; kdyby si tento obrázek nechal tehdy patentovat, nemusel do konce života pracovat. Podle vzpomínek jeho syna byl prý s výší odměny zcela spokojen a ani později si nikdy nestěžoval. Jeho nápad se tak zalíbil, že se záhy stal součástí velké reklamní kampaně a o deset let později existovalo ve světě již 50 milionů žlutých smajlíků. Kdo ví, zda to jeho autora potěšilo. Zdá se však, že tento vynálezce usměvavého žlutého smajlíku měl opravdu smysl pro humor.
Tažení smajlíku napříč reklamou úspěšně pokračovalo i v dalších desetiletích. Potisky na trička, dětské oblečení, hračky, papírové samolepky, porcelánové hrnky a další zboží denní potřeby. V Evropě patří prvenství francouzskému novináři Franklinu Loufranimu z Paříže, který přišel v roce 1968 s nápadem otiskovat kulaté obličeje zjednodušeně naznačující různé emotivní stavy a poprvé je nazval Smiley, smajlík. Alternativní starší název pro tyto symboly je emotikon (emotion-emoce, citové hnutí a icon – ikona). Prozíravě si tento svůj nápad grafického znaku úsměváčka nechal v roce 1971 (1972) patentovat. Používat se začal v deníku France Soir k označování dobrých zpráv. Se jménem Loufrani je smajlík spojen dodnes, neboť na tento emotikon vlastní licenční práva firma Smiley Company, kterou založil Loufrani v roce 1996 a dnes jí šéfuje jeho syn Nicolas. Jde o jednu ze stovky největších licenčních společností ve světě s měsíčním obratem 100 milionů dolarů; jen počet průmyslových vzorů smajlíků v různých podobách se pohybuje okolo jednoho tisíce.
Prvního počítačového smajlíka vytvořil a poslal 19. září 1982 v 11 hodin a 44 minut členům školní rady pro informatiku správce internetového fóra v Carnegie Melon University v Pittsburghu počítačový odborník profesor Scott Eliott Fahlman.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons a Pxhere
