Zapomenutý pes na ostrově Kiska
V květnu 1942 byl ostrov Kiska na Aljašských Aleutských ostrovech jedním z nejvzdálenějších míst světa; Skalnatý výběžek v chladném moři, pokrytý trsy trávy a mechem obrostlé tundry, zahalený v mlze a čelící neustálému mořskému větru. Kiska je největším kusem souše ve shluku Krysích ostrovů, východnější podskupiny Aleutského souostroví u pobřeží Aljašky. V roce 1741 ostrov poprvé do map zanesl dánský mořeplavec v carských službách Vitus Bering. Velký význam téhle pětatřicet kilometrů dlouhé skalnaté pustině nepřikládal, a tak tu i v následujících letech kotvily lodě jen velmi zřídka. Teprve v roce 1775 tu Grigorij Šelechov založil malou obchodní stanici, která bude profitovat z kůží mořských vyder. Když byla Aljaška slavně odprodána Spojeným státům americkým, zmizeli i poslední stálí obyvatelé ostrova. Pustý zůstal až do roku 1940, než tu americká armáda zřídila meteorologickou a pozorovací stanici.
Americká rozvědka hlásila nadřízeným japonské signály indikující plánované operace na Aleutách, a tak se americké námořnictvo rozhodlo zřídit na Kisce meteorologickou stanici za účelem lepšího předpovídání počasí na americké základně Dutch Harbor, ležící téměř 1000 kilometrů na východ. Opuštěná lovecká chatrč byla vybavena zařízením na předpovídání počasí a rádiem. Deset mužů zde žilo téměř v naprosté izolaci, prováděli měření a rádiem je přenášeli do Dutch Harbor. Jedním z námořníků, který zde pomáhal zbudovat meteorologickou stanici byl praporčík William C. Jones, který se zde vylodil spolu se svým hnědobílým psem jménem Explosion. Meteorologové si s ním rádi hráli, netrvalo dlouho a chlupáč byl oficiálně představen veliteli týmu (Mate Charles House). Další měsíc strávili shromažďováním zásob jídla, kontrolou vybavení a dvakrát za den informovat rádiem vzdálené velitelství o aktuálním vývoji počasí. Procházeli se po ostrově s Explosionem a poslouchali v rádiu zprávy z vnějšího světa. Dvanáctičlenná vojenská posádka trávila na aljašském ostrově nudný čas odpočítáváním dnů, než zase připluje loď se zásobami a dočkají se turnusového vystřídání. Bez ohledu na probíhající válku si byli dobře vědomi, že strategická hodnota celé základny, kolem kterého nevede žádná důležitá obchodní nebo zásobovací trasa, je ve vojenských plánech minimální. K jejich nemalému překvapení to ale Japonci viděli jinak.
Náznaky nepřátelské aktivity byly na základě patrné již delší dobu. Dne 24. května spatřili japonské letadlo letící jim nad hlavou a zpráva byla ihned odeslána do Dutch Harbor, kde ji ale brali na lehkou váhu. Dne 3. června zachytil radista přenos, že 34 japonských letadel bombardovalo Dutch Harbor. Následující večer zasáhlo tamní sklady pohonných hmot dalších 26 letadel, tou dobou se již deset mužů na Kisce choulilo kolem rádia a poslouchalo zprávy. Charles House a jeho muži strávili několik napjatých dní a nocí v očekávání, že každou chvíli zahlédnou letku japonských letadel blížící se k jejich základně. Ale uběhlo několik dní bez nepřátelské aktivity na obloze. Uprostřed noci 6. června roku 1942, šest měsíců od útoku na Pearl Harbor, se vylodilo pět stovek japonských mariňáků pod vedením kapitána Takeji Ono. Když zahájili Japonci palbu, Američané vyskákali z postelí a rychle se oblékli. Turner rozpálil kamna naplno a nacpali do nich všechny šifrovací klíče. Následně se rozdělili do menších skupinek a utekli do hor. Dva z meteorologové byli zajati, když narazili na japonský prapor, který přistál jinde na ostrově. Všichni ostatní kromě jednoho se vzdali asi po týdnu bez jídla na ostrově. Byly shromážděny kolem meteorologické stanice, japonský chirurg vyjmul kulku z Winfreyovy nohy a brzy byli lodí směřováni do zajateckých táborů v Japonsku.
Oním posledním zbývajícím Američanem byl důstojník William C. House, který sice utekl do hor a dařilo se mu utíkat okupantům, ale jeho vyhlídky nebyly zrovna radostné. Neměl se kam schovat před mrazem ani co jíst. Byl sám, bez teplého oblečení a při rychlém útěku s sebou vzal jen pár šedých přikrývek. Přesto se nevzdal. Putoval po ostrově a hledal úkryt. Dny trávil pozorováním japonských letadel a lodí pohybujících se kolem pobřeží a vyhýbal se japonským hlídkám. Počasí bylo chladné, všude mokro s občasnými přívaly sněhu. Nakonec našel malou jeskyni u potoka a zjistil, že může jíst tundrovou trávu. Červi z nedalekého potoka mu poskytovali trochu bílkovin, i když byli trochu hořcí. Z loňských suchých travin a dek si vytvořil jakýsi příbytek uplynulé dny sledoval tak, že si udělal značku na tužce, kterou měl náhodou u sebe. Předpokládal, že pouze vyřadí komunikační zařízení a jednoduše odejdou. Japonci na ostrově vysadili přes 1200 vojáků, další 4000 bylo na cestě, ale rozhodně neměli v plánu odejít. Příštích 13 měsíců strávili výstavbou táborů, mol, pěchotní obrany, dělostřeleckých a protiletadlových zařízení, letiště a dokonce i základny pro miniponorky. House se vydržel skrývat obdivuhodných padesát dnů, než se nakonec rozhodl vzdát.
Samotné obsazení ostrova zaznamenala americká generalita až s dvoudenním zpožděním, dílem proto, že výpadky v radiové komunikaci byly vzhledem k častému nepříznivému počasí běžné. Zdráhala se tomu uvěřit, právě kvůli nízké strategické hodnotě ostrova. Až pozdě jí došlo, že pokud nepřítel získá kontrolu nad celými Aleutskými ostrovy, bude mít k dispozici tu nejlepší pozici k invazi na zcela nechráněnou Aljašku.
Noví vládci ostrova rozhodně nezaháleli. Velení měl na starost vlajkový admirál Monzo Akiyama, který se postaral o zřízení malé rafinérie a skladů paliv pro lodě a vydatně Kiska vyzbrojoval protiletadlovou artilerií. Brzy tu bylo nasazeno 5 200 mužů ve zbrani, další dvě tisícovky pomocných vojenských dělníků a 500 válečných zajatců. Hloubili bunkry ve zmrzlé zemi, budovali sítě zákopů, krytů a minových polí. A v jižní části ostrova také nezbytnou přistávací plochu pro zásobovací letadla. Opevňovací práce se vyplácely. Američané zorganizovali na ostrov Kiska celkem pět masivních náletů, dva další zrušili kvůli nepřízni počasí, ale zdálo se, že na odhodlání Japonců setrvat zde to nemělo vliv. Netrvalo dlouho a ostrovní posádku bylo možno zásobovat pouze pomocí ponorek. Po neblahých zkušenostech s obsazováním ostrova Attu (v květnu 1943), hleděli Američané a Kanaďané na mnohem lépe opevněný ostrov Kiska s obavami. Proto se rozhodli, že tentokrát neponechají nic náhodě. Na začátku července 1943 zahájilo americké letectvo mise dálkového průzkumu ostrova Kiska. Ostrov se zdál být tichý, neozvala se ani protiletecká palba, ale generálové plánující Operaci Cottage, tedy vylodění na Kiska, za tím viděla lest. Ukončili průzkum a dali svolení k plnohodnotným náletům. V následujících dnech zasypalo ostrůvek 424 tun leteckých bomb a proměnily jej ve spáleniště. Následovalo námořní dělostřelectvo – tři dny nepřetržité baráže vmetly na ostrov dalších 330 tun těžkých granátů, ale domnělí japonští obránci stále nereagovali. Velké finále pak nastalo 15. srpna, kdy konečně došlo k vylodění. K ostrovu Kiska se přiblížila více než stovka amerických lodí, které na čtyřech různých místech vysadila dohromady 34 000 mužů. Přírodní podmínky byly hrozivé – dokonalou přízemní mlhu občas střídal vydatný déšť nebo naopak ledový vítr. Viditelnost byla nulová. Několik tanků se tak místo do mělké vody zanořilo rovnou do mořských hlubin. Pár lodí zase najelo na mělčinu a křižníkem USS Abner Read najel na plovoucí minu. Výbuch ho připraví o kus zádě a 71 námořníků o život. Zmatek byl dokonalý. Kolovaly zvěsti o japonských odstřelovačích. Další raněné i mrtvé si vyžádala nevybuchlá munice, také výbušné pasti a nástrahy od Japonců. Ti nejrychlejší američtí vojáci pronikli dál na pevninu, ale tady se stali obětí vlastního dělostřelectva. V nejužším bodě ostrova pak došlo ke katastrofě. Mlhou proti sobě postupovali z různých stran Kanaďané a Američané, přičemž se navzájem považovali za Japonce. Boj trval několik hodin – každá strana zaznamená padesátku raněných, Američané pak 28 mrtvých a Kanaďané čtyři. V pozdní odpoledne dorazil výsadek k troskám japonského opevnění. Panovaly obavy, že se obránci jednoduše ukryli v podzemních tunelech a v noci zaútočí. Během neklidné noci tak došlo k další palbě do vlastních řad. Nepřítel ale stále nikde. Dalšího dne již bylo všem jasné, že Japonci odtud v tichosti zmizeli před třemi týdny, a poslední dva dny tu spojenečtí vojáci bojovali sami se sebou. Velitel operace Cottage, admirál Thomas C. Kinkaid, byl sice domácím tiskem značně kritizován, generalita se však z této zkušenosti poučila pro budoucí podobné akce.
Na Kisce ale zůstal ještě jeden člen týmu z meteostanice. Explosiona adoptoval japonský kapitán Seiči Hiramatsu, který jej přejmenoval na Katsu-go, v japonštině vítězství. Hiramatsuova jednotka k novému maskotu velmi přilnula a pes prokázal, je je i velmi cenným pomocníkem. Varoval obránce štěkotem dlouho před tím, než radary zaznamenaly přilétající bombardéry. Když byli někteří z japonských vojáků zabiti šrapnely během náletu, Kacu-go seděl na stráži, když byla jejich těla zpopelněna. Té noci se ozvalo dlouhé a smutné vití, které se rozléhalo po zamlženém svahu. Jak měsíce plynuly, nálety byly stále větší a častější. Pobřeží bylo nyní poseto několika japonskými vraky jejichž nástavby byly vidět nad čarou ponoru. Americké námořnictvo Kisku účinně zablokovalo a Japonci věděli, že se blíží invaze. Rozhodli se tedy evakuovat ostrov pod závojem mlhy. Když se červenec 1943 chýlil ke konci, Katsu-go sledoval, jak muži kapitána Hiramatsua ničili jejich zařízení a odcházeli pryč. Pes je následoval přes průsmyk Tanabata a dolů na pláž. Na loď ale psa vzít nemohli a tak jej nechali na pláži. Ustupující jednotky za sebou zanechaly zbytky jídla a hromadu odpadků. Polární lišky běžně přicházely pojídat odpadky a opuštěný pes se k nim pravděpodobně přidal, aby našel obživu. Když se na ostrově vylodili Američané, byl mezi vojáky i praporčík William C. Jones, který před 15 měsíci pomáhal na ostrově stavět meteorologickou stanici. Stál ohromeně mezi vojáky, když pes zavrtěl ocasem a rozběhl se k němu. Byl to Explosion.
Zdroj obrázku National Park Service, Rawpixel, autorkou obrázku Christine Bradner Smith