Zapomenutí Japonští vojáci

Hiró Onoda (1922-2014), japonský voják bojující až do roku 1974. Narodil se 19. března 1922 a ve dvaceti letech narukoval do armády, kde absolvoval výcvik pro členy přepadových oddílů “Futamata”. Jako mladý podporučík speciálních jednotek byl na malém ostrově Lubang (třicet krát deset kilometrů) střežícím vstup do Manilského zálivu vysazen na počátku roku 1945 s jasným rozkazem: pokud Američané ostrov obsadí, má vyhodit do povětří molo u přístaviště i letiště. Pak má čekat, až se císařská armáda zase vrátí, a při invazi škodit Američanům v týlu. Když Američané ostrov obsadili, pár vojáků pod vedením Onody se skrylo ve vnitrozemí. Nakonec zbyli jen čtyři, ale jeden z nich to v roce 1949 vzdal a nechal se zajmout.

O tom, že válka skončila, se Onoda poprvé dozvěděl v říjnu 1945 z letáku, které Američané shazovali z letadel, jelikož se v džunglích jihovýchodní Asie takto skrývaly tisíce Japonců. Onoda text “zpravodajsky” vyhodnotil a rozhodl se, že je to jen naivní trik nepřítele. Stejně si poradil s letákem shozeným o pár měsíců později, přestože ho podepsal nejslavnější japonský generál Jamašita. Onoda se svými vojáky text pečlivě prozkoumal, ovšem podle toho, čemu už dopředu věřili a o čem nepochybovali. Jakákoliv odchylka od normálu, jak si ho představovali, pro ně byla důkazem, že jde o falešnou hru. Například v letáku se uvádělo, že při kapitulaci “budou jednotky pochodovat ve vyrovnaném a spořádaném tvaru”. Ale Onodovi vrtalo hlavou: proč ve spořádaném tvaru? Když mají jít vyrovnáni, jsou přece automaticky i spořádaní. A usoudil, že je to lest. Poté, co se vzdal v roce 1949 jeden voják z jeho skupiny, se Filipínci a Japonci od něj dozvěděli jména zbylých tří vojáků. Na ostrov přijeli bratři Onody a z megafonů volali, že už je opravdu konec války. V té chvíli začal Američany obdivovat, že dokonce sehnali imitátory, kteří se perfektně naučili napodobit hlas jeho bratra. Ovšem celý pokus byl dokonce kontraproduktivní. Onoda dospěl k závěru, že když si s ním Američané dávají tolik práce, je jeho pozice strategicky důležitá pro další průběh války. A tak bylo zásadní vytrvat. To, že se válka vleče tak dlouho, ho nijak nepřekvapovalo, protože v armádě jim tvrdili, že se potáhne sto let.

Někdy v roce 1950 se Onoda rozhodl, že se nesmí jen zaměřit na skrývání, ale že je třeba “rozvíjet diverzní boj”. To znamenalo, že pálil vesničanům právě sklizenou rýži. A každý člověk, jenž vstoupil na území, o němž se rozhodl, že ho jménem japonské armády ovládá, byl považován za nepřítele, protože by to mohl být zvěd převlečený za domorodce. Protože se pokaždé, když na někoho Japonci vystřelili, objevila pátrací výprava policistů, která je měla dopadnout, považoval to Onoda za potvrzení své úvahy, že všichni domorodci jsou špehové v převleku, kteří na ně byli nasazeni. Aby je Filipínci a Japonci přesvědčili, nechávali jim v džungli pravidelně japonské noviny, z nichž měli pochopit, že je dávno mír. Onoda však znovu usoudil, že to je ďábelský trik Američanů, aby jej přiměli ke kapitulaci. Podle něj to byly normální japonské noviny, do nichž nepřítel nějakým záhadným způsobem později lstivě dodal zprávy, které je měly zmást. Totéž si řekl, když vesničanům ukradl tranzistorové rádio. Slyšel v něm japonské zprávy, mohl poslouchat i britskou BBC, dozvěděl se například o olympiádě v Tokiu, ale všechno to podle něj zinscenovaly USA, aby ho touto zpravodajskou hrou vylákaly. Na ostrov přijel i Onodův starý otec, taky tam dorazila skupina jeho spolužáků ze základní i střední školy. Nic ho nepřesvědčilo, všechno byl trik – anebo si jejich volání a dopisy vyložil tak, že mu jejich prostřednictvím japonská tajná služba Američanům přímo před očima předává vzkaz, že má ještě vytrvat.

Nakonec zůstal Onoda sám, protože byli oba jeho vojáci zastřeleni. V roce 1954 padl při přestřelce s filipínskými vojáky desátník Šimada, v roce 1972 zastřelila policie vojína Kozuku, který se v rámci záškodnických guerillových akcí vydal s Onodou pálit úrodu rýže venkovanů. Zvrat nastal až v roce 1974, kdy Onodu v džungli objevil jeden mladý Japonec jménem Norio Suzuki. Byl to nedostudovaný vysokoškolák, který už pět let jezdil po světě a dal si kromě jiného za cíl “vidět Onodu, pandu a Yettiho”. Strávil s ním dva dny, pořídil společnou fotku, a když viděl, že mu Onoda pořád nevěří, že válka dávno skončila, položil mu jednoduchou otázku. Co by vás přesvědčilo a co by se muselo stát, abyste toho nechal? Starý voják řekl, že by musel osobně přijít jeho velitel major Taniguči, aby mu vydal rozkaz skončit akci. V Japonsku vypuklo pátrání po někdejším majorovi a brzy jej opravdu našli – pracoval jako knihkupec. Oblékli jej tedy do staré uniformy a dovezli na ostrov. Tím pro Hiró Onodu konečně skončila válka.

Během doby, kdy se skrývala v džungli, Onodova skupina zabila asi třicet Filipínců, policistů i civilistů. Vzhledem k okolnostem mu ale filipínský prezident Ferdinand Marcos udělil milost. Onoda se vrátil do Japonska jako hrdina a napsal knihu, která vyšla i v češtině. Jmenuje se “Moje třicetiletá válka”. Uznal v ní, jak se strašlivě mýlil a jak bylo jeho myšlení šílené. Brzy mu nabízeli, aby vstoupil do politiky a stal se poslancem, ale on odjel do Brazílie, kde působil jako lékař jeho bratr. Bouřlivě se rozvíjející Japonsko už nebylo jeho šálek čaje. V Brazílii se oženil a narodilo se mu dítě. Když se dočetl o japonském mladíkovi, který zabil své rodiče, zhrozil se vývoje doma natolik, že se rozhodl vrátit a založit výchovný tábor pro mladé Japonce, kde se teenagerům vštěpují ty správné hodnoty. Několikrát se vrátil na ostrov Lubang, kde místním štědře rozdával peníze, jednou dal například deset tisíc dolarů na školu. Zemřel 16. ledna roku 2014.

Poslední bojující voják japonské císařské armády

Málo se ví, že až do prosince 1974 bojoval na Indonéském ostrově Morotai, voják jménem Teruo Nakamura (1919-1979). Jelikož pocházel z Taiwanu, japonská a ani západní média, nevěnovala jeho příběhu tolik pozornosti. Teruo, v řeči národa Ami bylo jeho jméno Attun Palalin, se narodil 8. října 1919. V mládí byl osamělý a uzavřený, vynikal ale v basketbalu, atletice a přespolním běhu. V roce 1943 byl povolán do armády a sloužil u dobrovolnické jednotky zvané Takasago Giyūtai – zde je již veden pod svým japonským jménem. Tato elitní průzkumná jednotka čítala 1 800 až 5 000 vojáků původem z Filipín, Holandské východní Indie, Šalamounových ostrovů a podobně. Dělila se na několik částí a Teuro sloužil u čtvrté, která byla později přesunuta do Indonésie na ostrově Morotai. Jelikož byli příslušníci Takasago Giyūtai později cvičeni pro sebevražedné útoky, válku přežilo pouze 15 důstojníků a 45 vojáků, mezi nimi právě zmíněný vojín Teruo Nakamura. Přežil díky tomu, že se v roce 1945, v boji proti spojeneckým jednotkám, ztratil v džungli. Díky svým tradičním znalostem přežití v divočině, kterými disponovala většina jednotek Takasago, se mu podařilo v džungli Morotae přežít zhruba 29 let než přišel rok 1974.

Jeho chatrč byla náhodně objevena v polovině roku 1974, v pralese pilotem prolétajícího letounu. V listopadu zorganizovala japonská ambasáda v Jakartě, za spolupráce s místními úřady, pátrací misi. Dne 18. prosince byl Nakamura zajat indonéskými vojáky, kteří potvrdili že stále žil v domnění, že válka ještě neskončila. Dle jedné ze zpráv dokonce každé ráno hrdě vztyčoval japonskou vlajku. Vojáci jeho chatrč obklíčili a zajali jej, byla mu odebrána perfektně udržovaná puška s pěti náboji a vojenským nožem. Následně byl převezen k vyšetření do nemocnice v Jakartě. Zajímavé je, že nechtěl být repatriován od Japonska, ale přímo na Taiwan. Tamní vláda Kuomintangu jej ale stále brala jako kolaboranta a tak na něj nečekalo žádné velké přivítání. Jako dobrovolník neměl ani nárok na penzi a obdržel tak pouze minimální částku ve výši 68 000 ¥, tehdy ekvivalent 227,59 dolarů, dnes by se jednalo o něco více jak 24 000 Kč. Tato zpráva vyvolala v Taiwanské společnosti velké pobouření a tlak na vládu znamenal, že mu přiznala výrazné navýšení částky. Při obnovování své občanské registrace byl dokonce přinucen změnit své jméno na Lee Kuang-Huei (Lee Guang-Hui). Jeho otec a matka byli mrtví, dcera zemřela při bombardování. Japonská vláda mu odmítla vyplatit žold, jelikož dle nich se nejedná od Japonce, byť sloužil v japonské armádě a v době války byl považován za Japonce. Teruo tak zatrpkl vůči všemu japonskému, strádání s životem v džungli a nepřízeň úřadů způsobily, že propadl závislosti na alkoholu a nikotinu – v průměru vykouřil denně 3 až 4 krabičky cigaret. Teruo Nakamura zemřel 15. června 1979 na rakovinu plic.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons a Flickr

https://news.usni.org/wp-content/uploads/2014/01/Hiroo-Onoda.jpg http://www.palba.cz/album/albums/userpics/12832/d0067884_9381250.jpg