Zákopový kanón 37mm mle.1916

Myšlenka vybavit pěší jednotky lehkým podpůrným dělem malé ráže sice vyvstala ještě před první světovou válkou, ale teprve nové zkušenosti z právě vypuklého válečného konfliktu ukázaly nutnost této zbraně. Francouzská zbrojovka Atelier de Construction de Puteaux (APX) tak přišla s rychlopalným pěchotním dělem Canon d’Infanterie de 37 modèle 1916 TRP (37 mm mle.1916), schopným likvidovat cíle až na vzdálenost 2400 metrů. Pro snazší manipulaci bylo možné k podstavci připevnit kola, případně šla zbraň rozdělit na dva díly a odnést čtyřmi vojáky – dělo 47 kg a lafeta 38 kg. Některé verze byly vybaveny ochranným štítem jako u některých kulometů. Samotnou obsluhu tvořili dva muži – nabíječ a střelec, přičemž rychlost palby činila 35 ran za minutu. Závěr zbraně byl v podstatě zmenšenou verzí pětasedmdesátky – legendárního děla Matériel de 75mm Mle 1897. Pro přímou palbu sloužil odnímatelným teleskopickým zaměřovač APX a kvadrantový zaměřovač pro nepřímou palbu.

Během bojů na západní frontě byly tyto rychlopalné kanóny široce používány armádami Francie i USA, leč bylo zjištěno, že jejich původní úkol lépe zvládají lehké minomety. Přesto šlo o poměrně oblíbenou zbraň. Američané jím osadili svůj první sériově vyráběný tank M1917. K ničení vzducholodí byl tento lehký kanón ráže 37 mm osazen na prototyp bitevního letounu Beardmore W.B.V a Salmson-Moineau. Stíhací eso René Fonck jej používal na svém stroji SPAD S.XII. Francouzská armáda jej měla ve výzbroji ještě v roce 1940 jako náhradu za nedostatkové protitankové dělo Hotchkiss ráže 25 mm. Po porážce Francie začal Wehrmacht používat kořistní kusy pod označením 3,7 cm IG 152(f). Americká armáda je oficiálně používala u protitankových jednotek až do roku 1941, leč některé byly provizorně nasazeny během bojů o Filipíny v letech 1941 až 1942. Úplně poslední nasazení bylo na začátku první války v Indočíně v rukou vojáků Việt Minhu.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons