Opakovací větrovka Girandoni
Legendární zbraň ostrostřelců z konce 18. století, u které byla energie výstřelu čerpána ze stlačeného vzduchu.
Hodinář Bartolomeo Girardoni (1744-1799) z jižního Tyrolska, provozoval rovněž puškařskou dílnu, v níž se zabýval konstrukcí jednoduchého trubicového zásobníku podél hlavně, pro opakované nabíjení zbraní a to jak s konvenčním křesadlovým zámkem, tak i větrovek. V roce 1778 předložil s doporučením polního maršála Rouneraye komisi rakouského ministerstva války své výtvory. Komisi zaujala především větrovka s drážkovanou hlavní, využívající energie stlačeného vzduchu z tlakové nádoby (60 barů) se zásobou 22 olověných střel sférického tvaru. Bicí pero muselo vyvinout sílu pro přetlačení stlačeného vzduchu v tlakové nádobě a proto byla k natažení kohoutu potřeba větší síla. V závěru zbraně byl horizontálně posuvný blok, který se pohyboval kolmo k ose hlavně, jehož posunem byl dopraven do hlavně další projektil ze zásobníku. Díky velkým sympatiím císaře Josefa II. k zajímavé konstrukci obou zbraní bylo vše dojednáno již koncem roku 1779. Bartolomeo Girandoni se neprodleně přestěhoval do Vídně, kde zahájil výrobu 500 opakovacích větrovek a 1 000 s křesadlovým zámkem. Nepracoval sám, ale se svým spolupracovníkem Francem Collim a dvěma dalšími řemeslníky. Během čtyř let sestrojili 274 kusů větrovek bez tlakových nádob a 111 křesadlových opakovacích karabin. Měsíční produkce dosahovala asi 6-7 kompletních zbraní, což bylo shledáno jako příliš pomalé. Rovněž bylo kritizováno, že část své produkce dodává i na civilní trh. V rámci reorganizace se měl soustředit pouze na výrobu větrovek a rovněž dohlížet na výběr kvalitního materiálu pro výrobu tlakových lahví. Opatření měla kýžený efekt a do poloviny roku 1787 již bylo dodáno armádě více než tisíc větrovek (Windbüchse), byť s menším počtem tlakových nádob než bylo požadováno a komplikace byly i s plnícími pumpami. Nyní větrovky čekal křest ohněm a to pod drobnohledem samotného císaře.
Josef II. dobře věděl, že pro zacházení s větrovkami je nutné vycvičit zvlášť vybrané vojáky, jelikož dát tyto citlivé zbraně obyčejným vojákům by skončilo katastrofou. Nutno ale podotknout, že nebyl zájem o vytvoření nového taktického nasazení a větrovkami vyzbrojení vojáci byli začleněni do tvaru společně s ostatními střelci. Začátkem května 1788 se ve skladišti v Petrovaradinu nacházelo 700 větrovek, další stovka bez tlakových lahví, které však byly na cestě. Tažení proti Turkům však probíhalo nevalně a o nasazení pokročilých zbraní nejsou konkrétní záznamy. Krátká zmínka je věnována ztrátě 20 větrovek při ústupu po srážce u Lugoje v září 1788 a na konci tažení byla schopná střelby jen každá třetí větrovka. Došlo ale reorganizaci střelců do samostatných jednotek, které měly fungovat jako jakási vysoce pohyblivá záloha s vysokou palebnou silou. I přes problémy s údržbou bylo totiž aktivní použití větrovek označeno za dobré.
Na přelomu roku 1789 a 1790 se vzhledem k napjatým vztahům s Pruskem začaly v rámci nových dobrovolnických útvarů lehké pěchoty formovat dva prapory (10 setnin) označované jako sbor Tyrolských ostrostřelců. Tvořili jej vojáci, kteří se zúčastnili předchozích tažen, z nichž někteří už měli s větrovkami zkušenosti. Dva roky však trvalo, než byly zbraně opraveny a připraveny. V roce 1793 jeden z velitelů Tyrolských ostrostřelců Fenner (pozdějšího velitel sboru), hovořil o větrovkách jen kladně, a válečné radě navrhovala, aby jimi byli vyzbrojeni všichni vojáci jednotky. Podle všeho byly větrovky velmi přesné a účinné. Začátkem roku 1794 tak bylo objednáno pro Tyrolský sbor dalších 500 větrovek se vším příslušenstvím, 4 dvounápravové vozy pro přepravu lahví a mechanické pumpy a mnoho dalších speciálních nástrojů. Rovněž byli zaučeni 4 puškaři, aby byli schopni provádět údržbu. Nutno dodat, že se výroba opět vlekla, čemuž moc nepomohla ani smrt Bartolomea Girardoniho v roce 1799. Během dalšího nasazení se ukázalo, že nejčastější závažnou poruchou bylo prasknutí mosazného bloku závěru, který byl nejvíce namáhaným bodem a nešlo jej opravit v polních dílnách. Počet provozuschopných větrovek postupně klesal a mnoho zbraní bylo ztraceno při kapitulaci pevností Landrecies či Maastricht. Početní stav se doplňoval už jen konvenčními zbraněmi s křesadlovým zámkem. Tímto nařízením se zcela uzavírá éra větrovek v rakouské armádě. Poslední cesta Girandoniho větrovek vedla do vojenské zbrojnice v Olomouci.
Zmiňme se ještě krátce o častokrát opisované historce o přísném potrestání střelců vyzbrojených větrovkami, které měl nařídit císař Napoleon. Je nepodložená a poněkud vykonstruovaná. Celý příběh má pravděpodobně základ v nevysvětlené smrti jednoho muže ze štábu. Očitý svědek generál Mortier uvedl: “muž se zhroutil k zemi mrtev se střelným zraněním bez jediného slyšitelného výstřelu”. Po ohledání bylo vysloven závěr, že to mohla způsobit jedině nehlučná větrovka. Generála to údajně natolik rozčílilo, že vydal rozkaz o okamžitém oběšení při dopadení kteréhokoliv střelce s větrovkou. S největší pravděpodobností je ale o mýtus, byť na druhou stran existuje svědectví o kořistních větrovkách použitých Francouzi při bojích v Porýní.
Stažení větrovek z výzbroje rakouské armády neznamenal úplný konec existence Girandoniho systému. Celý koncept jeho větrovky byl velmi oblíbený a pokračoval dál v civilním světě. Puškaři jako Contriner ve Vídni a Staudenmayer v Anglii produkovali skvělé a bohatě zdobené větrovky pro zámožné “sportovní” střelce. Vyzbrojeni jimi byli rovněž dobrodruzi z expedice Lewise a Clarka, uskutečněné v letech 1804–1806, jejímž cílem bylo prozkoumat nová území a najít cestu k Tichému oceánu. Z necelých 1500 kusů Girandoniho větrovek se dochovalo jen několik exemplářů.
Zdroj obrázku Pixabay
https://worap.files.wordpress.com/2016/11/gir13.jpg?w=620
