Včelařství ve středověku

Med byl hlavním a nejrozšířenějším sladidlem v evropské kuchyni prakticky až do zavedení průmyslové výroby cukru. Sběr medu zobrazují jeskynní malby ve Španělsku z konce starší doby kamenné. Nejznámější je 12 tisíc let stará skalní kresba objevená v Pavoučí jeskyni (Cueva de la Araña) v Bicorp u Valencie. V zemích Blízkého východu je doložen chov včel v hliněných džbánech už v období 5 000 let př.n.l. a tímto způsobem se tam včely chovají dodnes. Z 9. století se dochovala zpráva arabských cestovatelů Ibn Rusta a Ibn Mahmuda Gordiziho, že poddaní knížete Svatopluka chovají včely v dřevěných nádobách a z medu vyrábějí opojný nápoj. V latinských listech církevních a světských hodnostářů přemyslovské doby se často zmiňuje včelaření jako součást ekonomické hodnoty poddanského území. Olomoucký biskup Bruno ve svých listinách rozlišoval včely v lese a při usedlostech. V roce 1267 nechal zřídit zahrady pro včely ve Svitavách, Mohelnici a Kelči. Ve 14. století přišla ze sousedních německých zemí technologická novinka “hromadná těžba” medu a vosku z lesních brtí. Brtníci organizovaným způsobem šplhali po stromech a z včelami obsazených dutin vylamovali části medných plástů. Karel IV. vydal první patent týkající se včelařství v norimberské oblasti. Tento patent se stal vzorovým pro podobné listiny i v českých zemích.

Ve středověku si společnost včelařů velmi vážila, včelaři měli vlastní cechy, mohli nosit zbraň, měli zvláštní práva a vlastní, tzv. včelařský soud. Postupně převažoval chov v přenosných úlech v blízkosti obydlí nad brtnictvím. Nejjednodušším typem úlu byly kláty, které se zhotovovaly z ručně vydlabaných částí kmenů. Dalším používaným materiálem byla sláma, rákos, palach nebo proutí. Následným vývojovým stupněm byla v 18. století kruhová košnice.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons a Flickr

https://i.pinimg.com/originals/46/71/b9/4671b97ad73b33ad31262413cc255670.jpg https://i.pinimg.com/originals/56/6f/27/566f2720d7b0806206267dc083ca2463.jpg