Vyslanci a záhadná lebka (1533)

Obraz německého renesančního malíře Hanse Holbeina mladšího, z roku 1533, proslul optickou iluzí. Podlouhlý předmět ležící v popředí na podlaze mezi oběma vyslanci je lebka, motiv vanitas. Lze ji však jako takovou rozpoznat pouze při pohledu na obraz zboku pod velmi ostrým úhlem, protože je značně deformovaná (anamorfická, perspektivně zkreslená). Je tedy možné, že obraz měl viset na schodišti, kde by byl pozorován zešikma, a lebka se tak mohla skvěle uplatnit.

Vanitas (latinsky prázdnota, nicotnost) je klíčový pojem biblické knihy Kazatel, poukazující na pomíjivost a marnost života a lidského úsilí. Ve výtvarném umění se tak nazývají díla, často v podobě zátiší, která nicotnost a pomíjivost tematizují; do jisté míry se překrývají s tématem memento mori. Téma vanitas bylo zvlášť populární v Nizozemí 16. a 17. století. Zátiší vanitas zobrazují předměty symbolizující smrt (lebka), čas (hodiny), pomíjivost (vadnoucí květy a hnijící ovoce) nebo marnost zábavy (hudební nástroje či karty).

Pokud jde o samotný obraz, tak se jedná o olejomalbu na dřevě o rozměrech 206 × 209 cm. Vznikl v Londýně na jaře 1533. Obraz patří k Holbeinovým nejlepším pracím. Pro malíře typické je pečlivé zobrazení detailů oděvů a věcí. Mezi oběma muži stojí skříňka s předměty, které poukazují k jejich společným zájmům: astronomii, matematice, teologii, geografii a hudbě.
Identita zobrazených mužů nebyla dlouho známa, až roku 1900 Mary Herveyová zjistila, že jde o francouzské vyslance na dvoře Jindřicha VIII. nalevo Jeana de Dintevillea (1504–1555) a vpravo Georgese de Selve (1508-1541), který byl od sedmnácti let biskupem v Lavauru. Kdo a proč portrét objednal, není známo. Obraz byl úspěšně restaurován v roce 1998 a v dnešní jej můžeme obdivovat v londýnské Národní galerii.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons