Umělé řasy
Umělé řasy jsou dnes téměř běžnou součástí vzhledu mladých žen. To, proč však byly vynalezeny již tak nevinné není! Moderní umělé řasy vynalezla londýnská prostitutka Gerda Puridle roku 1882 z praktického, ovšem nespolečenského důvodu. Umělým řasám se přezdívalo “Cumbrella” a měly zabránit, aby se prostitutkám do očí dostalo semeno jejich zákazníků! Což asi není nic příjemného. Pomyslete na to, až na ulici uvidíte nějakou slečnu s několikacentimetrovými umělými řasami! Tak tedy zní oblíbená legenda, která se však nezakládá na pravdě. Nyní si tedy dáme pořádnou nálož historie 
Pokud jde o historii péče o řasy, tak ve starém Egyptě o ně pečovali ženy i muži. Používali přitom uhlí a tmavé (údajně nejrůznější afrodiziakální) masti, aby řasy co nejvíce začernili a dodali jim tím také na objemu, aby tak ochránili oči před žhnoucími slunečními paprsky. Ve starověkém Římě bylo posílení řas naopak výhradně ženským rysem. Ženám pomáhaly služebnice nebo otrokyně zvané ornatrices, které se zabývaly jejich krásou. Řasy římských žen měly být dlouhé, silné a krásně zatočené. Stejně jako Egypťanky používaly k začernění obočí uhlí, někdy k němu přidaly šafrán nebo prášek z tmavých kovů a kamenů. Pro zesílení a ztmavení řas jim sloužil také opálený korek. Vše nanášené na řasy malými tyčinkami ze slonoviny. S nástupem křesťanské éry ovšem rozvoj péče o řasy (stejně jako o vzhled obecně) ustal. Křesťanské ženy se kosmetice vyhýbaly v přesvědčení, že přirozený vzhled je Bohu milejší. Stejně tomu zůstalo i během středověku. V období renesance se stalo nejkrásnější částí obličeje čelo, a aby patřičně vyniklo, nechtěly ženy poutat pozornost k ničemu jinému. Obočí, a dokonce i řasy si proto nechávaly odstraňovat.
Velký návrat péče o řasy a obočí nastal až ve viktoriánské éře a v období romantismu 19. století, kdy začalo být populární používání nových kosmetických přípravků. Eugène Rimmel v této době vyvinul pro královnu Viktorii nejen její osobní parfém, ale také první řasenku. A ta se stala velice rychle populární. Pak už netrvalo dlouho a světlo světa spatřily první falešné řasy vyrobené z lidských vlasů. Roku 1911 si je nechala patentovat Kanaďanka Anna Taylor. Dvacátá a třicátá léta 20. století pak byla ve znamení natáček na řasy. Ty si ženy rychle oblíbily, navíc nešlo o drahou záležitost. Natáčky se původně nahřívaly žehličkou. Časem je nahradily natáčky s vlastními bateriemi, které se postaraly o trvalejší zvlnění. Čtyřicátá léta se nesla ve znamení první voděodolné řasenky, kterou vynalezl polský imigrant Max Faktor. V šedesátých letech následovalo mnoho žen slavnou modelku Twiggy a začalo věnovat více pozornosti i dolním řasám. Devadesátá léta přivítaly duhové vlasy, a především barevné řasenky. A do módy se po dlouhé době opět vrátily i umělé řasy. Hned začátkem roku 2000 začali v Jižní Koreji a Japonsku se zcela novým prodlužováním řas, kdy se umělé řasy vrství na řasy vlastní, postupně vypadávají a pro patřičný efekt se musí pravidelně doplňovat. Prodlužování řas je trend začátku 21. století, i u nás stále přetrvává, ale postupně ho nahrazuje přirozenější péče o řasy.
Zdroj obrázku PxHere
