Tajná sovětská intervence v Afghánistánu
Amanulláh Chán (1892-1960) pocházel z paštunské dynastie Barakzaj a vlády nad Afghánistánem se chopil poté, co byl zavražděn jeho otec Habíbulláh Chán. Období jeho působení v čele země bylo doprovázeno velkými sociálními a politickými změnami, rovněž navázal diplomatické kontakty se Západními zeměmi. V roce 1923 vyhlásil ústavu a v roce 1926 nahradil titul emíra titulem šáha (krále). Jeho reformní program vzbudil odpor u tradičních kmenů i duchovních vůdců, kteří jej obvinili z porušování principů šaríi. V roce 1929 tak došlo k povstání, přičemž na stranu šáha se přiklonila Moskva. Překvapivě ale nešlo pouze o materiální a výcvikovou pomoc, ale v podstatě šlo o potutelné pokračování občanské války v Rusku. Do země se totiž stáhlo a na stranu povstalců, přidalo velké množství odpůrců sovětské vlády ze středoasijských republik SSSR. Moskva tak zformovala expediční oddíl o síle 2 000 vojáků. Jednotka byla tvořena pečlivě vybranými příslušníky Rudé armády, velmi dobře vyzbrojených a vybavených. V zájmu utajení dostali vojáci uniformy afghánské armády a velitelé obdrželi krycí jména. Ráno 15. dubna 1929, překročila jednotka řeku Amudarju poblíž uzbeckého města Termez. Následujícího dne obsadili Kelif a později Chanabad v provincii Kunduz. Zajímavé je, že dle sovětského konzula se vojáci při boji nechali unést a útočili za tradičního pokřiku “urá”. K prvnímu vážnějšímu odporu ze strany vzbouřenců došlo při bojích o Mazáre Šeríf. Jedná se o největší město v severním Afghánistánu a hlavní město provincie Balch. Město bylo dobyto a obránci přišli o tři tisíce mužů, přičemž pokusy o protiútok byly vždy odraženy. nyní ale povstalci změnili taktiku a odřízli všechny přístupové cesty k městu. Sověti se tak dostali do obklíčení a velitel Primakov žádal o 200 dělostřeleckých granátů s yperitem a jízdní eskadronu. V květnu dorazil pomocný oddíl o 400 mužích, leč bez chemických zbraní, kterému se podařilo obklíčení uvolnit. Jednotka se následně vydala dál na Jih a do 13. května byla obsazena, 20 km vzdálená města Baktra a Taš Kurgan. Dne 22. května uprchl Amanulláh Chán do Indie a zemřel ve švýcarském Curychu roku 1960. Poté se i expediční oddíl musel ze země stáhnout, po diplomatickém nátlaku mezinárodního společenství, iniciovaným Tureckem a Persií. Za likvidaci banditismu v jižním Turkestánu obdrželo 300 účastníků řád Rudého praporu. Ztráty nejsou známy, jelikož padlým byly upravovány úmrtní listy. V letech 1929–1932 český orientalista Alois Musil (1868-1944) z podnětu prezidenta Masaryka začal vydávat řadu Dnešní Orient o současném politickém a hospodářském vývoji na Arabském poloostrově, kde se mimo jiné věnuje rovněž situaci v Afghánistánu.
Samozvaný emír Afgánistánu Habibullāh Kalakāni
Samozvaný emír Afgánistánu Habibullāh Kalakāni (1890-1929) se narodil 19. ledna 1891 jako syn tádžického vodonoše ve vesnici Kalakan. Pro nesposlušnost byl vyloučen z náboženské školy a po zbytek života zůstal negramotný. Do roku 1919 pracoval jako sadař pro ministra financí, v roce 1920 byl odveden do armády. Zde odsloužil dva roky a poté bojoval ve střední Asii proti bolševikům v jednom z oddílů, který založil Enver Paša. Ten musel po ukončení první světové války uprchnout z Turecka, kde byl odsouzen k trestu smrti. Krátkou dobu žil v exilu v Německu a Rusku, posléze se zúčastnil bojů proti Rudé armádě ve střední Asii. Během této války v roce 1922, padl Enver Paša poblíž Dušanbe. Habibullāh byl v roce 1924 znovu povolán do afgánské armády. Za podíl na potlačení povstání na jihu země byl vyznamenán, poté ale dezertoval. Traduje se, že se stalo kvůli prémii za zabití hledaného povstalce, kterou si přivlastnil místní velitel policie. V roce 1928 se stal jedním z vůdců povstání proti Afghánské vládě a šáhu Amanulláhu Chánovi. Na jeho hlavu byla vypsána odměna ve výši deset tisíc dolarů. Habibullāh tehdy velel Tádžikům a paštunským Gilzajům, později velel dokonce všem povstaleckým vojskům na severu země. Čtrnáctého ledna 1929 afgánský šáh utekl ze země a jeho bratr vydal Kábul povstalcům bez boje. Habibullāh byl prohlášen emírem a hned první dekretem zakázal evropské oblečení a zavřel dívčí školy. Boje se sověty podporovanými jednotkami ale pokračovaly dál a v září povstali na Východě Paštúni podporovaní Brity. Paštúni obsadili 13. října Kábul, emír Habibullāh se pokusil prchnout do Persie, ale najatý horský průvodce jej vydal nové vládě. V noci druhého listopadu byl spolu s bratry a deseti nejbližšímu spolupracovníky popraven.
Rovněž Enver Paša byl velice zajímavou osobou. Po válce se nemohl se vrátit do Turecka a Mustafa Kemal ani nesdílel jeho idealistické myšlenky Panturanismu (tedy jednotu všech turkických národů). Odjel tedy do Moskvy, kde se mu podařilo přesvědčit Lenina, aby jej vyslal v listopadu 1921 do Buchary, pomoci upevnit zdejší moc Sovětů. Ve zdejší Turkestánské autonomní sovětské socialistické republice, probíhalo již několik let Basmachské povstání. Enver Paša navázal kontakty s povstalci a rychle přeběhl na jejich stranu. Patrně nepřekvapí že se rychle stal jedním z vůdců celého hnutí Basmachi a hodlal vytvořit pantureckou konfederaci zahrnující oblast střední Asie včetně Číny. Jeho výzva k džihádu přitahovala velkou podporu, a podařilo se mu proměnit skupinu partyzánů do impozantní armády čítající 16 000 mužů. Vojsko bylo uspořádáno dle německého vzoru a důstojnické pozice zaujali mnozí vysloužilí vojáci z Osmanské armády. Na začátku roku 1922 byla značná část tamní sovětské republiky, včetně Samarkandu a Dušanbe, pod kontrolou Basmachi. V květnu 1922 Enver Paša odmítl mírovou nabídku a vydal ultimatum požadující, aby všechny jednotky Rudé armády byly staženy z Turkestánu do patnácti dnů. V červnu 1922 sovětské jednotky porazily oddíly povstalce v bitvě o Kafrun a začaly tlačit rebely na východ. Enver Paša byl zabit při posledním útoku povstalecké kavalerie, 4. srpna. Jeho nástupce, Selim Paša, pokračoval v boji, ovšem roku 1923 byl nucen uprchnout do Afghánistánu. Popularita hnutí sice výrazně klesala, ale ještě v roce 1924 odhadovali britové, počet bojeschopných povstalců na zhruba 5 500 a občasné boje probíhaly ještě velice dlouho.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons