Stahlhelm pro Rudou armádu
Možná překvapí, že sovětská Rudá armáda používala ve dvacátých letech velké množství německých Stahlhelmů (ocelových přileb M16). Poté, co se německá armáda v roce 1918 stáhla z východní fronty, na Ukrajině, v Bělorusku a dalších částech bývalého ruského impéria zůstaly zásoby přileb. Helmy byly později zabaveny Rudou armádou. Během dvacátých let 20. století čelila vznikající Rudá armáda nedostatku přileb – tehdy používala staré imperiální francouzské helmy Adrian a ruské M17. Stále ale nebylo dost helem a kořistní německé M16 a M18 byly použity k překlenutí doby, než se situace zlepší. Nutno zmínit, že zmíněné německé helmy byly repasovány, většina z nich byla natřena mechově zelenou nebo černou barvou. Na přední stranu byla poté ručně namalována rudá hvězda (různých vzorů). Pokud to bylo možné, zůstala původní vnitřní vložka zachována, ale často se nahrazovala za řemení z přilby M17.
Stahlhelm překvapivě zanechal v Sovětském svazu i v pozdějším období. Velitelství Rudé armády si koncem 20. let uvědomilo, že vojáci potřebují vlastní ocelovou přilbu. Doposud používané vlastní přilby M17 vyráběné v letech 1916-1917, vycházející z francouzské přilby Adrian, již byly považovány za nedostatkové a jejich tvar byl považován za neoptimální. Začaly tak práce na tvorbě domácího designu, včetně studia zahraničních vzorků. Přilby byly zakoupeny a testovány, aby se nešel nejlepší tvar a rovněž ideální složení oceli. Po návštěvách vedení továrny Stahlwerk Röchling-Buderus (specializované na výrobu přileb a oceli pro ně) v SSSR, 28. června 1931, přišla nabídka na zřízení linky na výrobu zcela nových přileb. Byla rovněž nabídnuta pomoc od specialistů a školení pro tovární dělníky. Experimentální helmu navrhl Armádní intendant první třídy A.A. Schwartz. Vycházela z klasického Stahlhelmu M1916, ale oproti němu postrádala větrací otvory, postranní rohy a měla prodloužený kšilt. Hlubší jednání odhalila dvě skutečnosti. Sovětské požadavky na přilby byly o 70-80 % vyšší než požadavky Němců a experimentální přilby byly mnohem nižší kvality než přilby od Stahlwerk Röchling-Buderus. Od Němců byly požadovány plány a přesné složení oceli. Nakonec ze spolupráce sešlo. Německé přilby sice byly v SSSR důkladně testovány a dokonce vznikla velmi podobná přilba, ale domácí design byl považován za lepší. Patrně se jednalo o předka pozdější M36 SSh-36.
Zdroj obrázku TankArchives