Služba uprostřed Beringova průlivu
Uprostřed Beringova průlivu mezi Čukotkou a Aljaškou, leží dva skalnaté ostrovy. Panuje zde mlha, extrémní mrazy, mroži, lední medvědi a krabi. Jo a taky zde musí žít pohraničníci, jelikož mezi ostrovy prochází hranice mezi Ruskem a USA. Aby to nebylo všechno, tak zde jsou i zajímavé časové paradoxy a znepokojivá šamanova kletba.
Big Diomede (Остров Ратманова) patří Rusku a Little Diomede (Krusenstern Island) USA – jsou od sebe vzdáleny asi 10 minut lodí. Dělí je 3,8 kilometru a časový rozdíl 23 hodin. Mezi ostrovy prochází mezinárodní datová linie a rusko-americká demarkační linie. Proto jsou mezi místními Diomedovy ostrovy známé jako Ostrov zítřka a Ostrov včerejška. Mezi ostrovy mohou ale volně cestovat pouze původní obyvatelé, Eskymáci. Ti zde žili už v době, kdy na ostrovy dorazil první Evropan, Semjon Ivanovič Děžňov (1605-1673) – ruský kozák v carské službě, mořeplavec, cestovatel a průzkumník severní a východní Sibiře, také obchodník s kožešinami. Od té doby patřila oblast Rusku a to až do roku 1867, kdy Rusko prodalo Aljašku USA. Tehdy se domorodé obyvatelstvo ocitlo v neobvyklé situaci – čas byl stejný, ale na obou ostrovech bylo jiné datum.
Nutno podotknout, že na větším ruském ostrově už dávno nežijí žádní civilisté. Na počátku 20. století se Eskymáci stěhovali do Little Diomede (asi 135 stále žije v malé osadě na ostrově) a ostatní byli přesunuti na americkou pevninu. Moskevská vláda vzala pod ochranu i nejvýchodnější bod Sovětského svazu, ostrov Big Diomede dlouhý devět kilometrů. V roce 1941 sem dorazil první oddíl pohraniční stráže. Velmi rychle byla ve Vladivostoku postavena dřevěná budova o šesti místnostech, skladiště a sauna. Vše bylo po částech naloženo na parník spolu s oblečením, potravinami a zbraněmi – všeho dost na tři roky – a přemístěno na ostrov. Říká se, že poté, co Eskymáci odešli, přišel na ostrov místní šaman a proklel ho. Údajně od té doby z různých důvodů na ostrově umírají lidé.
Pokud vás zajímá, jak drsný je život na ruském ostrově, tak devět měsíců zimy s mrazivými teplotami a silným větrem. Na 300 dní v roce je ostrov zahalen v husté mlze, takže sem létají vrtulníky jen výjimečně – jednou za dva až čtyři měsíce, přivážet jídlo a poštu. Naftu obvykle přiváží loď s cisternou. Služba zde s sebou přináší neustálý pocit hladu, únavu ze všudypřítomné bílé barvy (sníh až k obzoru). Abyste si mohli připravit jídlo nebo se umýt, musíte rozpustit desítky tun sněhu. Žádná televize, žádné noviny, žádný telefon. Neustálé domácí práce, služby, jednou týdně koupel. A samozřejmě šikana. Tak na pobyt vzpomínal čtyřicetiletý voják Ramil Gumerov z Baškorstánu. Později (2017) se podle něj mnohé změnilo k lepšímu. Ve vojenské jednotce slouží pouze smluvní vojáci a mají balenou vodu, televizi, telefony a další výhody civilizace.
“Nestěžuji si, jen říkám, jak to bylo. Mimochodem, ani jednou jsem nelitoval, že jsem tam skončil. Měl jsem štěstí. Kde jinde bych viděl psí spřežení, soby, tisíce ptáků na vysokých skalách, kosatky pronásledující mrože, velryby, polární lišky a lední medvědy? A to vše ve volné přírodě. Námořní plavidla. Polární záře v zimě a bílé noci v létě. Jel jsem i na Kamčatku. Rusko jsem viděl, když mě vezl vlak z Ufy do Chabarovska. Bylo to zvláštní místo, kde se prolíná spousta věcí. Stal jsem se tam jiným člověkem.”
Zdroj obrázku Russia Beyond