Sklářská technika millefiori

Technika millefiori (tisíc květin) byla používána v antice a později ji proslavily sklárny na ostrově Murano poblíž Benátek. Provádí se zhotovením skleněných tyčinek o průměru 4-6 mm, které ve svém profilu mají proveden dekor různobarevných květů, hvězdic či jiných motivů. Tyto tyčinky se nasekají na ploché, přibližně 2-3 mm tenké špalíčky. Ty se mnohdy – ne vždy – sestavují podle předem promyšlené kompozice do určeného přípravku. Na kulovité tzv. jádro ze žhavého čirého skla se pak tyto špalíčky nabalí. Jeho ohřátím v tavicí peci se dostatečně přitaví, poté tzv. sválením dotvaruje a na takto upravený, kulovitý tvar se nabalí vrstva další bezbarvé skloviny a vytvaruje do požadovaného tvaru. Ten byl v mladších dobách zpravidla vejčitý. Následně se výrobek odrazí od píšťaly a je dáván vychladit do chladicí pece.

Tato technika byla ale používána dávno předtím, než dostala své jméno. Ve skutečnosti se původně nazývala “mozaikové sklo” a její původ sahá až do období starověkého Egypta, nejstarší známé kousky pocházejí z roku 1400 před naším letopočtem. V Evropě se používala až do 8. století, ale potom byla zapomenuta a znovu objevena až o tisíc let později. V 18. století ji začali znovu používat skláři z Murana, kteří tak vyráběli zdobené korálky pro export do Afriky. Tímto způsobem se totiž dalo snadno vyrobit velké množství zmíněných ozdůbek. Sklářští umělci z Murana měli mnoho tajných sklářských technik, které chtěla italská vláda utajit. Tedy jim nedovolovala ostrov opustit. Sklářští umělci z Altare (druhé velké centrum sklářské výroby v Itálii) byli mnohem svobodnější ve sdílení znalostí, a tak se postupně začaly šířit techniky včetně millefiore.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons