Šílený baron Ungern von Sternberg
V době, kdy poslední českoslovenští legionáři odplouvali z Vladivostoku do vlasti, vydal se ruský šlechtic z Pobaltí na cestu k ovládnutí Mongolska. Cestu dlážděnou lebkami a prolitou krví nepřátel. Třináctý dalajláma Thubtän Gjamccho, jej prohlásil za inkarnaci Mahákály, šestirukého démona šířícího zkázu. Mahákála je skoro vždy zobrazován s korunou z lebek, což symbolizuje transformování pěti negativních emocí v pět moudrostí. Za terorem a vražděním stojí jediný účel – obnova řádu a odstranění překážek na cestě za reinkarnací.
Roman Fjodorovič Ungern von Sternberg (1886-1921), vlastním jménem Robert Maximilian Friedrich Freiherr von Ungern-Sternberg, pocházel z rodiny velmi staré německé šlechty, jeden z jeho předků padl v roce 1096 před Jeruzalémem. Mnozí byli členy Řádu německých rytířů, např. Hans von Ungern byl arcibiskupem v Rize a dva příbuzní padli v bitvě u Grunwaldu. Později se rodina dala na kriminální dráhu, několik jeho předků bylo buď loupeživými rytíři, nebo piráty. Také sloužili v armádách několika států, příkladem může být armáda Švédska, kde rod získal roku 1653, od královny Kristiny, baronský titul. Ungern von Sternberg se narodil 29. prosince roku 1885 ve Štýrském Hradci (Graz). Matka se jmenovala Sophie Charlotte Freiin von Wimpffen a pocházela z velmi bohaté würtemberské šlechty. Otec byl Theodor Freiherr von Ungern-Sternberg. Rodina se ale brzy rozpadla a jako šestiletý chlapec byl poslán do Revalu (dnešní Tallinn), kde jej vychovával nevlastní otec Oscar von Hoyningen-Huene. Zde přijal jméno Roman Fjodorovič von Ungern-Sternberg s titulem Baron (Freiherr). Během studia na Tallinském gymnáziu si vypěstoval až obskurní zálibu v alchymii a chiromantii. Rukama byl naprosto posedlý a jeho snaha založit alchymistický kroužek byla jedním z důvodů, proč byl ze školy vyloučen. Přes neustálé kázeňské problémy byl talentovaný pro matematiku, zajímal se o filosofii a měl velké nadání pro jazyky. Naučil se německy, rusky, estonsky, francouzsky, anglicky. V roce 1896 začal studovat námořní akademii. Spolužáci vzpomínali, že jim Roman na prvních hodinách neustále kontroloval ruce a chtěl z nich vyčíst povahové rysy. Jednoho dne ale s celou chiromantií skoncoval a už o ní nikdy nemluvil ani nikomu nečetl z ruky. Údajně proto, že předpověděl, že jeden z jeho přátel brzy zemře a ono se tak opravdu stalo. Studium rok před dokončením opustil, aby se mohl zúčastnit rusko-japonské války. Jelikož neměl dokončenou vojenskou školu, nemohl se dát k vojsku oficiální cestou. Na Dálný Východ vyrazil jako příslušník dragounského pluku, patrně na vlastní náklady – což byla běžná praxe (takhle se dostal k vojsku i Radecký). Válka ale skončila dříve, než se dokázal dostat na bitevní pole. Podle některých pramenů se bojů zúčastnil, byť stranou hlavních bojů (kvůli svému společenskému postavení), ale i tak nehleděl na vlastní bezpečí, prokázal odvahu před nepřítelem a utržil několik lehkých zranění. Podle této verze se prvně setkal s východními kulturami (především Japonskou), které jej fascinovaly. V roce 1908 absolvoval Pavlovské pěchotní učiliště v Petrohradě a ještě téhož roku nastoupil službu v Zabajkalském kozáckém vojsku. Zde se poprvé setkal s Mongoly a Burjaty a velice ho nadchla jejich kultura a zvyky. Velmi jej zaujal buddhismus a kočovný styl života. Také se zajímal o japonskou kulturu a tradice. V roce 1913 vojenskou službu přerušil a cestoval po Mongolsku. Díky talentu na jazyky se brzy naučil mongolsky a burjatsky. Poté se vrátil na rodové panství v Tallinnu. Krom zájmu o východní kultury je potřeba zmínit, že byl velmi zapáleným ruským nacionalistou a fanatickým stoupencem Cara a monarchie.
“Tento typ člověka je neocenitelným v době války a zcela nepoužitelným v době míru” – Baron Petr Wrangel
Za první světové války sloužil u 2.armády generála Alexandra Vasiljeviče Samsonova (1859-1914). Nejprve se tedy účastnil Ruského debaklu ve východním Prusku a následně (1915) bojoval v Haliči v 1.nerčinském pluku, kozáckém, pod velením Barona Pjotra Nikolajeviče Wrangela (1878-1928). Zde se poprvé potkal s Grigorijem Michajlovičem Semjonovem (1890-1946), který byl jeho nadřízeným – velitel sotně (kozácké setniny), byť společenským postavením byl na úrovni velitele pluku. Právě Semjonov, se kterým byl na dlouhé roky pevně spjat Ungernův osud, byl nevšedním člověkem, jehož profil napoví, jakým byl i Baron Ungern von Sternberg. Velitel jednotky, Wrangel, popsal Semjonova takto:
“Přirozený zabajkalský kozák, silný, robustní, brunet, s málo burjatským typem tváře, který v době přijetí do mého pluku byl pouze nováčkem, ale po odsloužení čtyř měsíců byl jmenován velitelem setniny. Hbitý, rozumný, s osobitým kozáckým důvtipem, výborný ve výcviku, chrabrý, velmi oblíbený mezi kozáky i důstojníky. Jeho zápornými vlastnosti byly značné sklony k intrikám a nevybíravost v prostředcích pro dosažení jeho cílů. Nikdy jsem nemohl pochopit jak Semjonov s nedostatečným vzděláním (stěží ukončil vojenskou školu), bez širokého rozhledu, se mohl vypracovat na takovou osobnost občanské války.”
Roman Fjodorovič von Ungern-Sternberg se do bojů zapojil velice aktivně, nehleděl na vlastní bezpečí, byl temperamentní a velice zručný. Semjonov se o něm vyjádřil, že je jedním z jeho nejefektivnějších a zároveň nejbezcitnějších důstojníků. Připomenu, že toto psal velitel, který se sám vrhal bezhlavě do bojů a vysloužil si Svatojiřský Kříž za to, že odvrátil ztrátu praporce svého pluku a vozatajstva Ussurijské brigády. Další vyznamenání si vysloužil za to, že v čele kozácké jízdy první vnikl do Němci obsazeného města Mława. Na svého nadřízeného mladý Ungern zapůsobil a neušel ani pozornosti velitele pluku, který byl ohromen jeho schopnostmi, ale bál se mu svěřit větší zodpovědnost, jelikož si v boji počínal tak divoce a brutálně, až to hraničilo s pomatením. Neustálá nekázeň a neposlouchání rozkazů mu cestu k vyšším vojenským kruhům uzavřely – dosáhl hodnosti majora. Ungern si vysloužil za svoje vojenské schopnosti Svatojiřský Kříž, na který byl velice hrdý, a některá další vyznamenání. Ti, kteří jej znali, jej popsali jako muže hubeného, křehkého, s nevojenským vzhledem. Měl malou hlavu, nerovné oči a poměrně vysoký hlas. Ač byl plachý a odtažitý, předcházela jej hrůzostrašná pověst a někdy se choval brutálně i ve společnosti. Jako společník byl vtipný a dokázal vypít fantastická kvanta vodky. Postupem času se také čím dál víc obracel k náboženství, byť byl od narození Luterán, cucal do sebe různá náboženství jako houba – později prý nosil pod košilí nepřeberné množství amuletů.
Po Únorové revoluci byl se Semjonovem poslán k 3. verchněudinskému pluku, který na Kavkaze bojoval proti Turkům. V dubnu 1916 začali spolu organizovat vojenské oddíly místních Asyřanů. Asyrská jednotka pod Semjonovým velením dosáhla několika vítězství. Následně se s Levandovského divizí zúčastnil pochodu do Perského Kurdistánu. Po návratu z Persie v květnu 1917 se Semjonov ocitl na rumunské frontě, kde se obrátil s písemným hlášením na ministra války A. F. Kerenského, ve kterém navrhl zformovat v Zabajkalsku zvláštní Mongolsko-burjatský jízdní pluk a přivést ho na frontu za účelem vyburcovat svědomí ruského vojáka, vzbudit u něj výčitky, když uvidí bojovat tyto cizince za ruskou věc. V červnu roku 1917 byl Semjonov Dočasnou sibiřskou vládou jmenován komisařem a dostal povel k zformování dobrovolných oddílů v Zabajkalské oblasti.
Po Říjnové revoluci se Ungern a Semjonov se postavili velmi ostře proti revoluci. Nepřipojili se však ke Kolčakovým bílým oddílům a jednali nezávisle. V listopadu 1917 Semjonov zformoval jízdní Burjato-mongolský kozácký oddíl a vstoupil do ozbrojeného povstání proti rudoarmějským oddílům v Zabajkalí. V té době byl von Ungern povýšen na generálmajora a vytvořil Asijskou jízdní divizi, která se stala součásti vojsk atamana Semjonova. Vojsko mělo velice pestré složení – mezi jinými zahrnovalo etnické Rusy, Burjaty, Tatary, Mongoly, Číňany, Japonce, Poláky a mnoho dalších. Pro svoji nelítostnost a brutalitu si vysloužilo přezdívku Zuřivá divize. Jako ostatní bílí generálové i Ungern von Sternberg využíval jako typický způsob zásobování armády rabování. Jako velice výhodné se ukázalo přepadat vlaky na Transsibiřské magistrále. Vlaky zásobovaly Kolčakovo vojsko na Sibiři a na druhou stranu převážely majetky Rusů a Číňanů utíkajících z Ruska.
Semjonovova armáda byla zatlačena až do Mandžuska, kde za pomocí generála Chorvata (ředitele Východočínské železnice v Mandžusku jmenovaného Ruskem) zformoval nový oddíl a 29.ledna 1918 vtrhl do východního Zabajkalí znovu a obsadil Dauriju. Nicméně pod náporem oddílů rudoarmějců byl 1. března 1918 nucen opět ustoupit do Mandžuska, pod ochranu Japonců. Japonské císařství po Únorové revoluci vyslalo svá vojska na východní Sibiř za účelem obsazení území za jezerem Bajkal a následného vytvoření loutkového státu. Tato japonská loutka měla být nárazníkovým pásmem před bolševiky. Na začátku roku 1919 se Semjonov prohlásil za atamana Zabajkalských kozáků a společně s baronem Ungernem usilovali o vytvoření nezávislého státu v oblasti Bajkalského jezera. Ataman Semjonov jej dosadil na pozici guvernátora Zabajkalska. Ungern von Sternberg využil svou Asijskou jízdní divizi a rozpoutal na svěřeném území teror. V oblasti se tehdy nacházelo mnoho židovských uprchlíků ze západního Ruska, kteří utekli před Němci. Von Ungern je nechal bez milosti zmasakrovat. Ve svém memorandu vyhlásil cíl vyhladit ruské Židy a komunisty. Už z té doby pochází jeho přezdívka Krvavý nebo také Černý Baron. S aktivní pomocí Japonců (posílali jim peníze a zbraně), ovládl Semjonov rozsáhlé území od města Ulan-Ude po řeku Šilka při hranicích s Čínou. Hlavní představitelé Bílé armády, kteří viděli Rus jako silnou a nedělitelnou, byli jeho jednáním velmi znepokojeni. Zcela atamana přestali podporovat, rozvázali všechny vztahy a prohlásili ho za vlastizrádce. Baron Ungern von Sternberg se tak dostal do situace, z které nebylo návratu.
Ungern viděl v monarchii jediný systém, který dokáže civilizaci ochránit před korupcí a sebezničením. Začal prosazovat myšlenku znovuvytvoření Mongolské říše s příslušníky dynastie Čching v čele. Nástupcem na mongolském trůnu se měl stát 8. Bogdgegén (je považován za vtělení buddhy Čänräziga a tedy za živého buddhu), ten byl ale internován Číňany. Termínem Bogdgegén je obvykle míněn 8. Bogd-chán (Džebcundampa Chutuchtu), který byl v letech 1911-1921 rovněž vládcem Vnějšího Mongolska. V tomto příběhu je ještě zmíněn a má pro nás velký význam. Baron Ungern von Sternberg tedy vycestoval do Mandžuska, kde chtěl navázat kontakty s místními monarchistickými kruhy. Jeho cesta se vydařila nadmíru. Ungern se dokonce v červenci 1919 oženil s mandžuskou princeznou Ji, která přijala jméno Elena Pavlovna Ungern-Sternberg. Manželství se uskutečnilo z ryze politických důvodů, jelikož princezna byla příbuznou významného čínského generála Zhang Kuiwu (zastánce monarchie). Na začátku roku 1920 začala bílá armáda pomalu kolabovat. Bolševikům se podařilo porazit bělogvardějce na Ukrajině, Kolčakova vláda na Sibiři zcela zkolabovala a admirál byl popraven. Japonci se před sílícími bolševiky začali stahovat ze Zabajkalska. V březnu 1920 dobyla Rudá armáda Vjerchněudinsk a armáda atamana Semjonova musela ustoupit k Čitě. V srpnu 1920 opustil Ungern se svou asijskou divizí Dauriju. Jeho jednotky měly velkým obloukem vpadnout do týlu Rudé armády. Během náročného pochodu se ale situace na bojišti zásadním způsobem změnila. Ataman Semjonov ustoupil s hlavními silami do Mandžuska, pod ochranu Japonců. S ohledem na vývoj situace úder do týlu Rudé armády již ztrácel smysl, a tak se asijská divize stočila na jih k mongolské hranici. Ungern vypověděl spojenectví se Semjonovem a připravil svá vojska pro vpád do Mongolska. Nyní tedy jednal na vlastní pěst – nebylo návratu.
Naplnění svého osudu
V říjnu 1920 jeho Asijská jízdní divize, v počtu nepřevyšujícím 800 mužů, vpadla do Vnějšího Mongolska. Tam do něj vkládali své naději nejen Mongolové, kteří v té době žili již nějakou dobu pod nadvládou Číňanů, ale i ruští emigranti. Jeho vojáci jsou popisováni jako podvyživení, otrhanci bez munice. Zjev ale mátl a byli to velice nebezpeční lidé. Zabíjení pro ně že získají munici, jídlo a ošacení. Nejprve měli jejich moc pocítit čínští vojáci v pohraničních pevnůstkách, později dokázal obsadit několik měst a osvobodit Bogdgegéna z čínského zajetí. Mongolsko vyhlásilo samostatnost již v roce 1911, avšak jeho samostatnost byla uznána pouze Tibetem. Od roku 1919 byla země obsazená čínskou republikánskou armádou. Dostalo se mu podpory místních Mongolů, kteří se chtěli zbavit čínské okupace, ale získal také poněkud nepravděpodobného spojence. Byl jím, Jeho Svatost Thubten Gjaccho 13. tibetský dalajlama, který vyslal na pomoc 300 tibetských jezdců. Nikdo nebyl na pochybách, že Ungern míří k hlavnímu městu Vnějšího Mongolska Urze (dnešní Ulánbátar).
K prvnímu útoku na metropoli došlo 26. října 1920. Byl spíš psychologický. Měl otestovat, jak moc dobrými vojáky Číňané vlastně jsou. Díky několika dobrým velitelům v jejich řadách se ho ale podařilo odrazit. Boje pokračovaly až do 7.listopadu. V lednu 1921 zaútočil von Ungern na Urgu, ve čtyřicetistupňovém mrazu byl však odražen. Čínská posádka zde čítala kolem 2000 mužů a měla zde velice pevnou pozici. Při druhém útoku nechybělo mnoho a město padlo do rukou kozáků. Číňany zachránilo hrdinství jednoho z velitelů, který dokázal zastavit prchající vojáky a obrátit je do protiútoku. Baron přišel o sto mužů a byl nucen ustoupit až k řece Kerulen. Zde velice brutálními metodami obnovil upadající disciplínu. Navíc své jednotky posílil oddílem Tibeťanů. Postupně se k němu přidávaly i mongolské a burjatské oddíly. Číňané však zhruba s 10 000 vojáky měli stále ještě mnohem početnější armádu. Přesto koncem roku znovu vytáhl směrem na Urgu. Na cestě k hlavnímu městu doslova rozdrtil dva čínské pluky. Plán útoku byl tentokrát mnohem propracovanější. Dodám, že o odvaze barona, při dobývání Urgy, se vyprávěly těžko uvěřitelné legendy. Během obléhání metropole se prý natolik nudil, že občas vyrazil na svém koni do nepřáteli obsazeného města. Pronikl až k budově místodržícího. Jednou při této projížďce uviděl spícího čínského strážného. Přetáhl ho jezdeckým bičíkem a zepsul, že takto se voják nechová. Stihl přitom ujet ještě předtím, než dotyčný vyhlásil poplach. Von Ungern se uchýlil ke lsti, při které na kopcích nad městem nechal zapálit mnoho ohňů. Číňané se zalekli obrovské přesily a raději kapitulovali. I tak ale dobytí metropole nebylo snadnou záležitostí. Jak jsme zmínili v úvodu, došlo k němu až koncem února 1921 po osvobození dalajlámy a využití této psychologické výhody.
Baron Ungern nechal své vojáky po tři dny město rabovat (středověkká praxe při dobytí města které se nevzdalo). Po třech hrůzných dnech se vydal do centra města, aby převzal vládu. Cestou spatřil dvě mladé mongolské ženy, které nesly ukradené látky – o týden později byly oběšeny. Volkov popsal zdivočelé psy, kteři okusovali mrtvoly ležící na ulicích. Tito psi byli hodně známým nešvarem města i z dřívějších dob. Vycházeli ven po západu slunce, jedli výkaly, různé zbytky a pro neopatrné chodce byli velice nebezpeční – museli nosit okované hole a lucerny. Volkov také popsal usekané hlavy na podlahách čínských obchodů a kozáky oděné do hedvábných šatů, které měli přehozené přes otrhané uniformy. Velitelem města byl jmenován neblaze proslulý Leonid Sipailov. Rabování, vraždění a znásilnění se trestalo smrtí. Opilost byla trestána bambusovou tyčí: 25 ran pro civilisty, 50 pro vojáky a 100 pro důstojníky. I tak ale dva kozáci a jeden mongol porušili zákaz a ukradli lahev Brandy. Byli chyceni a lahev museli vrátit. Mongol pak musel pověsit zmíněné kozáky a následně byl i on oběšen. Po dvou dnech žádal čínský prodavač, aby mohl ony oběšené zloděje odříznout – prý mu zápach z mrtvol odháněl zákazníky. Když bylo čínským obyvatelům města nakázáno, aby vyklidili město od mrtvol, major Dockray, Angličan žijící ve městě, odhadl počet zabitých na 2500. Rozpadající se mrtvoly a hodující psy, bylo možno v ulicích vidět i v den Ungernovy korunovace (oslav na které byli pozváni mongolové z okolí) – právě tehdy měl být Baron vyfotografován (nejznámější fotografie v úvodu článku). V této době relativní klidu proběhl ještě organizovaný pogrom vůči židům (a zabavení jejich majetku). Odhadem bylo zabito 50 židů (mnozí židé i celé rodiny se ukryly u obyvatel města). Obecně vzato Mongolové a další etnické skupiny ve městě, moc nechápali proč “blonďatí rusové” zabíjejí “tmavé rusy”, a neruzměli ani tomu že všichni židé jsou bolševici.
Mongolsko bylo vyhlášeno nezávislým královstvím 13.března roku 1921, pod teokratickou vládou 8.Bogdgegéna, který však vládl pouze formálně. Faktickým vládcem se stal Ungern. Ten přijal buddhismus a začal soustředit ve svých rukou prakticky veškerou moc. S oblibou nosil mongolský oděv a přijal vystupování asijského despoty. Třináctý Dalajláma jej dokonce prohlásil za inkarnaci děsivé božské bytosti Mahákály. Jeho vláda byla mimořádně krutá, ale byl velmi oblíbený u lámaistické církve (díky finančním darům a protěžování) podporoval jej kupříkladu i Tibetský dalajláma. Vyžadoval ale přísnou disciplínu a tresty tvrdě uplatňoval i ve vlastním vojsku, pokud usnuli ve službě nebo kradli. Jeho vojáci uklidili město, opravili cesty, natáhli telefonní kabely, postavili mosty. Za jeho vlády byla zřízena veterinární klinika, nemocnice, tiskly se noviny, obnoveny byly školy a obnovil též obchod. Po celou dobu byla zachována čínská komunita, která se obchodem zabývala. Začal vydávat i vlastní měnu – mongolský dolar. Sám žil na dvoře jednoho čínského domu, kde si nechal postavit prostě zařízenou jurtu, která sloužila též jako velitelství. V době největší slávy čítala jeho armáda asi 7 000 bojovníků – kozáků, etnických Burjatů, různých kočovníků, Japonců, Číňanů a Mongolů. Jízda šla do boje pod žlutým praporcem s písmenem U (podle některých šlo prý o runu). Tato armáda se velice osvědčila na jaře 1921, kdy z Vnitřního Mongolska zaútočily z Jihu na Mongolsko další čínské oddíly republikánů. V bitvě u Čojru však byly čínské jednotky zdecimovány, a tak se Číňané začali obávat, že Ungern von Sternberg napadne Peking. Podle některých údajů chtěl Baron opravdu do Číny vtrhnout, s pomocí tamních monarchistů zničit republiku a nastolit opět Císařství. S pomocí Japonců pak měla vzniknout velká říše složena z Číny, Mongolska a Tibetu. Tato Panasijská říše měla bojovat proti bolševikům. Některé jeho činy svědčí o tom, že Ungern byl psychicky silně narušená osobnost a zřejmě sadista, také patrně kouřil opium. V Urgu proběhly pogromy vůči Číňanům (republikánům), Židům, bolševikům a všem, kdo byli podezříváni z jejich podpory. Nechal zajaté bolševiky zaživa stáhnout z kůže a jejich kůží potáhnout své sedlo nebo namáčet před bojem prapory v krvi popravených vězňů. Neprávem jsou mu připisovány i další zločiny, jako například upalování zajatců v kotli parního stroje, jichž se však dopouštěli jiní bělogvardější vůdci, zvláště Semjonov.
Po zažehnání hrozeb uvnitř Ruska se Bolševici obrátili k Ungernovu Mongolsku. Dne 28.června 1921 vpadla Rudá armáda na území Vnějšího Mongolska, spolu s mongolskými oddíly vedenými Süchbátarem, 5.července 1921 její jednotky obsadily Urgu. Hlavní město sice padlo, ale Ungernovy síly byly stále přítomny na území Mongolska. Ungern se stáhl na Sibiř, svoje vojsko přeskupil, spojil se s bývalým spojencem Semjonovem a Japonci. Jeho armáda čítala okolo tří tisíc mužů. Dokázal dobýt Burjatsko, ale vědom si síly Rudé Armády stáhl se zpátky do Mongolska. Baron byl posedlý všemi formami věštění a dokonce i do bitvy si s sebou bral balíček tarotových karet. Bez porady s věštci neudělal žádný krok, a to se mu nakonec stalo osudným, protože jednoho dne Bolševici podplatili jistého věštce, aby Ungernovi poradil, že své stažení z Ruska má o dva dny pozdržet. Armáda se tou dobou začala rozpadat a mnoho vojáků uteklo do Mandžuska. Byl poražen Rudou armádou a jeho mongolští vojáci jej dvacátého srpna roku 1921 vydali nepříteli. Moci v Mongolsku se chopil komunista Süchbátar Damdin. Následovalo rušení buddhistických klášterů a pronásledování mnichů. Zbytky Ungernovy armády se rozešly domů nebo utekly do Číny. Někteří kozáci utekli do Vladivostoku, kde se přidali ke zbytkům bíle armády. Některé osud dovál až do francouzské cizinecké legie, jiní se později živili jako vyhazovači v Pařížských nočních klubech. Někteří kozáci dokonce pracovali jako osobní stráž gangsterů v Šanghaji. Von Ungern byl vlakem odvezen do Novonikolajevska. Cestou vlak zastavoval v každé stanici a dříve obávaný Baron byl ukazován místním obyvatelům jako v cirkuse. V Novonikolajevsku byl 15.září 1921 obžalován z boje proti bolševikům, válečných zvěrstev a podpory Japonska. Ungern hovořil jen málo a byl smířený se svým osudem poraženého. Obvinění přijal, s výjimkou podpory Japonska a zdůraznil, že nikdy neublížil ženám. Po pětihodinovém líčení byl odsouzen k trestu smrti, který měl být ještě toho dne vykonán. Po vynesení rozsudku spolykal von Ungern všechny svoje vyznamenání, “aby nepadly do rukou bezbožným bolševikům”. Když byl postaven před popravčí četu, vojáci mířili na jeho hrudník, protože hlava byla příliš malým cílem. Po výstřelu jeden projektil zasáhl jeden z mnoha talismanů, který měl baron na krku, a úlomek vážně zranil jednoho z vojáků. V 90.letech, po pádu SSSR, došlo v Rusku k jeho rehabilitaci. Ve Smolenské oblasti, stále žijí jeho potomci. Nejznámější z nich je pravnuk Sergej Viktorjevič Buličev, který vystudoval práva a je poslancem krajské sněmovny. Jeho děda Grigorij byl počat krátce po dobytí Urgy, v únoru 1921. Ungern měl v těchto hektických dnech údajně poměr s Polinou Homér.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
