Seyit Ali Çabuk (1889-1939)

Seyit Ali Çabuk (1889-1939) je tureckým národním hrdinou, který se proslavil v bojích o Dardanelskáý průliv v roce 1915. Narodil se v září 1889 v klášteře İlçesi Çamlık, který se nacházel poblíž města Havran, v provincii Balıkesir v Západní Anatolii. Jeho otec se jmenoval Abdurrahman a matka Emine. Do armády nastoupil v roce 1909 a již v dubnu bojoval na Balkáně, kteréžto boje skončily pro Osmanskou říši katastrofální porážkou. Na začátku první světové války sloužil jako obsluha pevnostního dělostřelectva v pevnosti Mecidiye (Rumeli Mecidiye Tabyası) střežící Dardanelský průliv – turecky Çanakkale Boğazı. Zde se nacházely čtyři těžká pevnostní děla ráže 24 cm a dvě děla ráže 28 cm. Právě pevnostní dělostřelectvo bylo velice významné v nadcházejících bojích o tyto důležité úžiny. První námořní bitva o Dardanely byla zahájena 19. února 1915 ostřelováním tureckých pevností, nacházejících se na vstupu do Dardanelské úžiny. Mezi nejdůležitější spojenecké lodě patřily britské křižníky Inflexible, Triumph, Queen Elizabeth, Cornwallis, Vengeance a francouzské křižníky Suffren, Gaulois a Charlemange. Spolu s použitím dalších lodí se tak spojenci snažili o zničení tureckých pevností Kum Kale, Canakkale, Orkanie, Ertogrul a Sedd el Bahr, odkud na ně však dopadaly dělostřelecké granáty. Spojencům se však ani přes usilovné ostřelování pevností nepodařilo ani jednu z nich zničit. Kdykoli začali střílet na kteroukoli tureckou pevnost, v mžiku jim Turci odpověděli další palbou, která postupně ničila spojenecké lodě. Po opakovaných ostřelováních tureckých pevností se nakonec po velmi intenzivní palbě podařilo zničit pevnost Ertogrul. Další pevnosti však zůstávaly dále nedobytné. Viceadmirál Carden, velitel spojeneckého loďstva v Gallipolské operaci, tak považoval dobytí úžiny za nesplnitelný úkol a bylo tak nutno přistoupit k vylodění pozemních jednotek.

Pro další pokus o dobytí Dardanelské úžiny bylo zapojeno 16 spojeneckých bitevních lodí. 18. března 1915 vyplouvala první skupina britských lodí do úžiny s úkolem ostřelovat pevnosti Hamidie, Rumeli Mecidie a Namazie do jejich úplného zničení. Kolem břehů úžiny byly však rozestavěné turecké baterie, které ihned začaly s palbou na spojenecké lodě. Spojencům se podařilo pokořit dvě pevnosti ale palba tureckých baterií a děl z ostatních pevností nebyla k utišení. Lodě byly v důsledku této silné palby několikrát zasaženy a s přívalem dalších střel došlo k postupné destrukci jednotlivých lodí. Britské lodě byly tak nuceny k ústupu a do útoku připluly lodě francouzské. Loď Suffren však byla každou minutou opakovaně zasažena a odnesla to jak dělová věž, tak i muniční sklad, který ihned explodoval. Několik desítek členů posádky zahynulo, ale loď Suffren se stále držela nad vodou, avšak její stav byl nanejvýš alarmující. Francouzský admirál Guépratte tak dal rozkaz k ústupu všem francouzským lodím z bojiště. Netušil však, že na v minulosti již vícekráte použité ústupové trase pro dohodové lodě se nachází minové pole, které v noci 8. března skrytě položila turecká minonoska Nusret. Když se francouzská loď Bouvet blížila spojeneckému přístavišti, najela na minu, převrátila se a potopila. Jelikož velitelé ostatních lodí podlehli mylnému dojmu, že za jejím koncem stojí zásah do skladiště munice od některého z pevnostních děl, ostatní spojenecké lodě pokračovaly v původně zamýšleném obratu dál do minového pole. Zároveň pokračovalo ostřelování lodí z tureckých pevností. Loď Gaulois dostala obrovský zásah, který způsobil díru na přídi. Dovnitř lodi se tak valila voda. Kolem Gaulois se však začala shlukovat další lodě, aby ji podpíraly. S vypětím sil všech námořníků na lodi nakonec Gaulois připlula na břeh řeckého ostrova Drepanos. Mezitím došlo k další ztrátě spojenecké námořní síly – lodě Inflexible a Irresistible najely chvíli po sobě na minu. Druhá se potopila, první zachránilo rozhodnutí kapitána, který s ní najel na mělčinu. Ani tentokrát se ale dohodoví velitelé nedokázali správně zorientovat v situaci a rozpoznat podstatu hrozby. Celá řada spojeneckých lodí tak opět připlula těžce poškozeným lodím na pomoc a na minu tak najela další z nich – bitevní loď Ocean, která se rovněž potopila.

Jak již bylo zmíněno, jedno z těchto obávaných těžkých pevnostních děl obsluhoval právě Seyit Ali. Po zničení nabíjecího jeřábu nezaváhal a vlastnoručně tahal dělostřelecké granáty k dělu. Zmiňme, že váha každé střely činila 215 kg. Je jeho dělo vedlo přesnou palbu proti jediné moderní bitevní lodi, která se bojů zúčastnila – Queen Elizabeth a těžce poškodil HMS Ocean. Po boji jej generál Cevat Çobanlı (1870-1938) povýšil na desátníka (Onbaşı). Často je tak známý i jako Seyit Ali Onbaşı. Proslavil se právě na fotografii, kterou můžete vidět níže. Jedná o snímek pořízený druhý den po boji, ale i tak velice zajímavý. Zajímavostí je i to, že mu byla postavena socha a velká diorama z bojů. Stal se doslova symbolem turecké zarputilosti v těchto bojích. Vraťme se ale k oněm britským pokusům o dobytí Dardanelské úžiny. Po takto neúspěšném útoku velitelé spojenecké admirality Churchill, Fisher a Kitchener přestali doufat, že se jim Dardanelskou úžinu podaří dobýt s pomocí námořních sil. Nakonec bylo rozhodnuto o použití pozemní síly spolu se silou námořní. To již je ale jiný příběh. Desátník Seyit Ali se na konci války, v roce 1918, vrátil do své rodné vesnice a kde se věnoval různým zaměstnáním, přičemž pracoval i jako lesní dělník a uhlíř. V roce 1934 byl zaveden zákon o příjmení a tak přijal příjmení Çabuk – do té doby byl znám jen jako desátník Seyit Ali (Seyit Ali Onbaşı). Zemřel na tuberkulózu v roce 1939.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons