Ruské trampoty v Krymské válce
Večer 19. října 1847 se v jedné z úzkých betlémských uliček pravoslavný biskup Seraphim se svou družinou a skupinou františkánských katolíků neshodli na tom, kdo by měl komu ustoupit. Jak už to ve Svaté zemi bývá, kameny a klacky po krátké diskusi rychle následovaly. O šest let později tato hádka povede ke Krymské válce za účasti čtyř říší – Ruské, Britské, Francouzské a Osmanské – ve které zemře přímo nebo zemře na zranění či nemoc více než 200 tisíc lidí (včetně více než 140 tisíc Rusů), Sevastopol bude zničen a mýtu o neporazitelnosti bude ruské armádě zasazen zničující úder. Rusové požadovali, aby Osmanská říše, jejíž součástí byla tehdy Palestina, vrátila klíče od kostela Narození Páně v Betlémě pravoslavným. A také chtěli poskytnout Rusku ochranu nad miliony křesťanů v Osmanské říši. Petersburg vzal odmítnutí jako facku a začal se připravovat na válku. Počítal s tím, že evropské monarchie nepřekročí hranici “hlubokého znepokojení”. Dne 14. června 1853 ruský car ve svém manifestu oznámil začátek “zvláštní vojenské operace”. Porovnáte-li tento text s projevem Vladimíra Putina 24. února 2022, zjistíte, že rétorika se za 169 let nezměnila:
“Když jsme vyčerpali všechno přesvědčení a s ním i všechna opatření k pokojnému uspokojení našich spravedlivých požadavků, uznali jsme potřebu přesunout naše jednotky do Dunajského knížectví, abychom dokázali Portě (druhý název Osmanské říše), kam její vytrvalost může vést … Nehledáme nic k dobývání – to Rusko nepotřebuje. Hledáme uspokojení spravedlivých požadavků, tak jasně porušených.” V té době se již dva armádní sbory Ruska, aby “uspokojily spravedlivé požadavky”, vydaly zmocnit se dunajských knížectví – Moldávie a Valašska, které tehdy byly pod nadvládou Osmanské říše.
Tak začala Krymská válka, kdy se Rusko muselo vypořádat nejen s Osmanskou říší, ale také s armádami Anglie, Francie a Sardinie. Rusko se nepředvedlo v obrovském válečném dějišti, nedokázalo převést průmysl na vojenskou výrobu, nedokázalo si vytvořit početní převahu nad nepřítelem, jeho plachetní flotila byla horší než parní flotila spojenců a rovněž logistika byla velmi bídnou.
Britský historik Clive Ponting ve své knize o krymské válce píše, že ruské jednotky “sestávaly většinou z vojáků otroků (nevolníků), vyzbrojených přinejlepším děly z 18. století, která střílela na čtvrtinovou vzdálenost a poloviční rychlostí než děla anglo-francouzská”. Rusům nezapomněli oznámit, že “speciální operace probíhá podle plánu” a “všechny její cíle budou splněny”, i když vyšlo najevo, že dojde k drtivé porážce. Dokonce i “negativní vynoření” Černomořské flotily v Sevastopolském zálivu v září 1854 bylo prezentováno jako triumf ruského ducha: “Tyto lodě, které po určitou dobu sloužily vlasti se ctí, se zaživa pohřbily ve vlhkém hrobě, aby konečně zabezpečily své rodné město.”
Za dva a půl roku, zatímco Krymská válka probíhala, zemřel car Mikuláš I. Pavlovič (1796-1855) na trůn nastoupil Alexandr II. Nikolajevič (1818-1881). Musel souhlasit s podmínkami mírové smlouvy, které byly pro Rusko ponižující, mezi nimiž byl i zákaz držet vojenskou flotilu v Černém moři. Ale z carského manifestu o Pařížském míru v roce 1856 bylo těžké vůbec pochopit, že Rusko tuto válku prohrálo. “Budoucí účast a práva všech křesťanů na Východě jsou zajištěny. Sultán je slavnostně uznává… Rusové! Vaše námaha nebyla marná,” ujistil své poddané císař.Došlo i k dalšímu ohodnocení toho, co se vlastně stalo. “Naše smůla je, že nemůžeme říci naší zemi, že tato válka byla nesmyslně zahájena netaktním a nezákonným aktem obsazení (dunajských) knížectví, že válka byla špatně vedena, že země na ni nebyla připravena, že nebyly zbraně ani střelivo, že všechny složky správy byly špatně organizovány, že naše finance byly vyčerpány, že naše politika byla dlouho na špatné cestě, a že to vše nás přivedlo do situace, ve které se nyní nacházíme,” podělila se carevna Marie Alexandrovna (Marie Hesenská) se svou přítelkyní.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons, Geograph Ireland a Picryl
