Potulní Jenišové

Jenišové jsou původně kočovnickou skupinou v západní Evropě, převážně v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Lucembursku, Belgii a částech Francie. Pocházejí z členů marginalizovaných a tuláckých chudých vrstev raného novověku a na počátku 19. století se začali definovat jako samostatná sociální skupina odlišná od obecného pojmu tulák. V tomto ohledu a také ve svém životním stylu připomínají skotské a irské travellers. Pojem jeniš původně označoval jazyk lidí na okraji společnosti a časem se začal používat i k jejich označení. Za synonymum pojmu Jeniš je někdy považován pojem jauner užívaný v 18. století nebo světští. Často byli Jenišové dáváni do souvislosti s Romy a Sinty, ale na rozdíl od nich nebyli definováni etnicky.

Během druhé světové války se jich dotkly represe jen okrajově. Úřady je sice začaly oficiálně registrovat a měli být následně internováni v táborech Buchenwald, Dachau, Sachsenhausen a Neuengamme, ale válka skončila dřív, než mohla být tato snaha dokončena. Záznamy hovoří o tom, že pět Jenišů bylo deportovaných z Kolína nad Rýnem a celkem 279 “tuláků” z Nizozemí v roce 1944. Tito lidé jsou od roku 2012 zapsáni v památníku nacistických obětí z řad Romů a Sintů. Zajímavostí je, že mnohem krutější osud je nakonec čekal v poněkud nečekané zemi.

Ve švýcarsku byly od 20. let odebírány děti kočovných Jenišů a dávány k adopci usedlým občanům. Mnoho dětí ale trpělo rovněž v dětských domovech a sirotčincích. Původně byl program zamýšlen jako charitativní snaha vyjmout děti z života v kriminálním prostředí bezdomovectví a tuláctví. Celkem bylo rodičům odebráno 590 dětí, které ale byly často umístěny v sirotčincích, ústavech pro duševně choré a dokonce i ve věznicích. Odebírání dětí dosáhlo vrcholu ve 30. až 40. letech 20. století, v letech před a během druhé světové války. Po veřejné kritice v roce 1972 byl program “Kinder der Landstrasse” (Děti silnice) roku 1973 zrušen. Vláda je oficiálně uznala jako národní menšinu a ratifikací Evropské jazykové charty v roce 1997 udělilo Švýcarsko jeništině status “teritoriálního nevázaného jazyka”.

Většina evropských Jenišů se v 19. a 20. století usadila a již nekočuje. V současnosti jich žije po světě zhruba 700 000, z toho 200 000 v Německu a 30 000 ve Švýcarsku. V Lucembursku žije přibližně 2 500 Jenišů, nejznámějším místem jejich soustředění je čtvrť Weimerskirch v Lucemburku.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons

Rozložení populace Jenišů v Evropě podle dat z roku 2007
Jenišové u jezera Lauerz, Schwyz, Švýcarsko, 1928
Jenišové ve švýcarském Muothathalu kolem roku 1890

Napsat komentář