Potápka – první tuzemská subkultura
Potápka – první tuzemská subkultura, která se v období politických diktatur se svým příklonem k americké kultuře vymezovala k nacistické protektorátní správě a posléze vůči komunistické moci.
Pamětníci uvádějí, že tato kultura vznikla na prahu čtyřicátých let minulého století, její kořeny ale sahají pravděpodobně hlouběji, až do první republiky. V době druhé světové války zažíval v Protektorátu rozkvět jedna z prvních českých subkultur. Potápka byl příslušník nekonformní tzv. swingové mládeže, která se v době okupace hlásila k americké kultuře a ke svobodnému životnímu stylu, čímž se vymykala propagované národně socialistické výchově. Výstřední tanečníci swingu se v Protektorátu Čechy a Morava nazývali “potápky” (dle taneční figury) či “gejblíci”, jejich ženské protějšky “bedly” nebo “kristýnky”. Extravagantní oblečení potápek ve své době přímo šokovalo. Nosili úzké kalhoty sahající nad kotníky – “šťaldy”, z kterých musely vykukovat nápadné vzorované ponožky, dlouhé sako po kolena – často kostkované, boty tzv. “maďarky” – těžké kožené polobotky na 3-5 centimetrů vysokých podrážkách (nazývaných pro jejich žlutobílou barvu “sádla”), tkaničku od bot místo kravaty a někdy celý outfit doplňoval úzký knírek ala Clark Gable. Klobouk či čepici, vpředu vysokou, vzadu velmi nízkou, zvanou taylorovka, borzalino nebo tatra, model 25 (idolem mnoha potápek byl totiž americký herec Robert Taylor), účes zpevněný brilantinou a potápnice si vlasy vyčesávaly do gordického uzlu. Vzor oblékání hledala mládež u mladých lidí v Americe (zooties) a Francii (zazou). Potápkovská mluva byla specifickým slangem, který měl mimo jiné zálibu v používání různých anglických slov, nebo slov z angličtiny vycházejících. Vedle toho měli potápky i řadu specifických a ryze vlastních výrazů, vzniklých různým zkracováním standardních českých výrazů. Místo “mě to nebaví” říkali “mě to neba”.
Potápky nacisty neohrožovaly nějakým protiněmeckým postojem nebo snad odbojem, jelikož šlo o hnutí zcela apolitické. Kultura potápek ale představovala režimu nebezpečnou alternativu – potápky chtěly “bláznit”, být nad věcí a pozorovat okolí s náležitým nadhledem a o budování nového světového řádu nejevily zájem. Bylo tedy jasné, že propaganda Kuratoria (protektorátní mládežnické organizace k výchově mládeže) se snažila o zesměšnění celé této subkultury. Na výstřednost potápek a bedel reagovaly nejen nacistické orgány, ale i česká společnost. Opereta Járy Beneše “Potápka” z roku 1940 tento životní styl zesměšňovala a parodovala, to vše bez zásahu či iniciativy předních představitelů Protektorátu. Přes to všechno se v Protektorátu proti potápkám nezasahovalo tak ostře jako v jiných zemích. Protektorát měl totiž být ukázkou klidného zázemí a nějaké masové zatýkání nebylo ze strany Třetí říše žádoucí. V některých tvrdších případech hrozilo za nošení dlouhých vlasů či výstředního obleku zatčení a uvěznění. Například ve dnech 17. až 24. června 1944 se konalo (se souhlasem okupačních orgánů) v pražské Lucerně “I. defilé amatérských tanečních jazzových orchestrů”. To v době, kdy v celé Třetí říši platil zákaz tance! Během vystoupení se sice netančilo, ale plakáty vyzývaly k návštěvě hudby taneční.
Polsku byly potápky dokonce silnější subkulturou než v Československu, viz povídky Marka Hlaska: Ty boty, maďary s tlustou bílou podrážkou, jejíž boky se nesměly ušpinit a musely svítit! Ručně malovaná kravata. Hřebínek v kapse u kalhot. Tu vlnu ve vlasech tužili cukrovou vodou, a ti nejradikálnější vodním sklem. Josef Škvorecký: “Nyní stál gejblík Bull Mácha na rohu u City a srdce mu rvaly půvabné, kosmeticky zlepšené obličeje mladých žen, i jakýsi podivný, psí, nostalgický pocit touhy a smutku. Byl sám, ruce zastrčené v obrovských kapsách, a ze svrchníku, střiženého přesně do flašky, který měl límec široký jako ministrantský krejzl, vyčuhovala drobná hlava, ozdobená pečlivě ulízaným emanem. Levou nohu měl Bull zaháknutou podpatkem za železnou traverzu zábradlí, koleno vytočil co možná doleva, a protože si povytáhl úzkou nohavici, aby se mu na kolenou nedělaly boule, mohl kdokoli jakkoli komentovat černo-žluto-zeleně pruhované ponožky a žasnout nad goticky zdviženými špičkami jeho maďarek. Zvláště ty maďarky, posazené na tlustou podezdívku bílou jako sníh, třpytily se oslnivě v klesající mlze, jako by to byly nějaké korunovační klenoty, ošetřované s nesmírnou láskou a určené pouze pro slavnostní příležitost.”
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
