Pod krabí vlajkou, aneb zámořské kolonie Kuronska

Politická mapa Evropy v 17. století byla mnohem pestřejší než nyní. Krom velkých států se zde nacházela i různá samostatné vévodství a knížectví, které v některých případech usilovaly o vlastní koloniální panství. Patrně nejmenší z koloniálních mocností bylo nepochybně Kuronské vévodství (1562-1795), tehdejší vazalský stát polsko-litevské unie. Území Kuronska na západě moderního Lotyšska bylo původně osídleno baltskými Kury, kteří byli do roku 1237 podmaněni Mečovým řádem a poté bylo součástí Řádu německých rytířů. Během livonské války 1558-1583 v souvislosti s úpadkem moci Řádu německých rytířů vzniklo roku 1561 Kuronské vévodství dědičné v rodu posledního velmistra livonského řádu Gotharda Kettlera a v lenní závislosti na Litevském velkoknížectví. V polovině 17. Století zde žilo přibližně jen 200 000 lidí. Početné rolnické obyvatelstvo (nevolníci) bylo sice místní, ale faktickou moc v zemi drželi etničtí Němci, kteří tvořili i většinu městské populace. Německého původu byla rovněž veškerá šlechta a kupecká společnost. Hlavními přístavy byly Ventspils a Liepāja. Třetinu půdy v zemi vlastnil samotný vévoda a byl tedy jejím hlavním držitelem. Kuronsko vlastnilo celkem tři kolonie (pevnosti) na území dnešní Gambie na řece Gambie v Africe. Pevnosti se jmenovaly Fort Baycha, Fort Jacob a Fort Jillifree. Nové Kuronsko, kolonie na území Trinidadu a Tobaga, byla mnohokrát ztracena a poté znovu dobyta. Celkově je však nutno připomenout, že první kuronská kolonie vznikla roku 1637 a o poslední kolonii přišlo roku 1668.

Zlatý věk Kuronského vévodství započal v době vlády vnuka samotného zakladatele, vévody Jacoba Kettlera (1610-1682), který vládl v letech 1642-1682. Vládu vévody Jacoba doprovázel hospodářský vzestup Kuronska, rozvoj politických a obchodních vztahů s ostatními státy. Mládí prožil v Pomořanském exilu a často navštěvoval německá města. Mladý vévoda byl vzděláván na univerzitě v Lipsku a Rostocku, poté v Amsterdamu, kde se naučil stavět námořní lodě – v utajení studoval pod jménem Jacob van der Berg. Patrně nepřekvapí, že svou lásku k lodím na plno projevil v době vlády, kdy mělo drobné Kuronsko největší flotilu ze všech německých států (!) Konkrétně větší a modernější než Brandenburg, Hamburg i Lübeck. Právě díky flotile bylo možno navázat úzké obchodní vztahy s dalšími významnými státy a z Kuronska se stal prosperující stát. V zemi vzniklo několik loděnic, z nichž největší byly Ventspils a Kuldig. Kromě najímání zahraničních specialistů se vévoda obrátil i na najímání místních lotyšských řemeslníků, jejichž práce byla mnohem levnější. Pouze v loděnici Ventspils bylo za vlády Jacoba vyrobeno 80 obchodních lodí a 40 vojenských lodí. Část lodí byla navíc postavena pro zahraniční zájemce a našla tak nový domov v Anglii nebo Francii.

Pro podporu loďařského průmyslu se vévoda podílel rovněž na rozvoji hutního průmyslu a několika dalších průmyslových odvětvích. Vznikly tak mnohé manufaktury a dílny – 17 hutí pro tavení železa, 11 kováren, 85 dílen na výrobu lan, lanoví a plachet, nemluvě o řadě pil. Rovněž se rozvíjela výroba zbraní – v Kuronsku bylo založeno 10 sléváren pro výrobu hlavní děl, 14 zpracoven ledku a 5 mlýnů na střelný prach. Patrně netřeba připomínat, že prosperita malého vévodství upoutala závistivé pohledy okolních států. Osudovým mělo být především vrůstající nepřátelství s tehdejší hlavní mocností – Holandskem.

Hospodářská politika Jacoba Kettlera byla založena na principech merkantilismu. Vévoda věřil, že by měl být co nejvíce zvýšen podíl vývozu a to při snížení podílu dovozu. Poněkud překvapivě se mu tento plán podařilo realizovat. Kuronsko dováželo pouze sůl, koření, drahé kovy a luxusní zboží. Ekonomický blahobyt státu pak mělo vylepšit získání zámořských kolonií. Právě polovina 17. století byla poznamenána pokusy řady menších evropských států o kontrolu nad územím v novém a starém světě. Zámořské kolonie tak vybudovalo a po krátkou dobu drželo i Dánsko, Švédsko a Braniborsko. Kuronské vévodství se mimo jiné pokoušelo uchytit v Západní Indii a v západní Africe. Právě tyto oblasti byly považovány za nejslibnější pro atlantický obchod té doby. Otroci, slonovina a zlato se vyváželi ze západní Afriky a tabák, cukrová třtina, rum a káva se vyvážely ze Západní Indie. Současně se nabízela možnost využít africké otroky pro práci na plantážích v Západní Indii, což bylo zásadní pro stát, který měl jen malou vlastní populaci.

Ostrov svatého Ondřeje a kolonie Nové Kuronsko

V roce 1651 zakotvila třicetidělová kuronská loď Der Walfisch (Velryba) v řece Gambii, kdy bylo rozhodnuto získat pod svou vládu jeden z neobydlených ostrovů. Expedici velel Joachim Deniger, který velel asi stovce vojáků a důstojníků. Ostrov byl pojmenován po svatém Ondřeji a o několik měsíců později zde přistála další loď, která vysadila další vojáky. Osadníci se ihned pustili do budování zázemí. Vznikla tak pevnost Fort Jacob, luteránský kostel, několik domů a skladovacích prostor. Rovněž začali obchodovat s místními vládci, přičemž za látky, korálky a alkohol získávali otroky, slonovinu, zlato a zvířecí kůže. Sice zde žila necelá stovka osadníků, netrvalo však dlouho a byl brzy obsazen i další ostrov – Banjul. Celková populace kolonie v západní Africe činila asi 250 lidí, včetně několika desítek obchodníků a kurlandské vojenské posádky čítající 150-200 vojáků. V letech 1655-1660 probíhala v Evropě severní válka, jejíž ozvěny zasáhly i vzdálené kolonie. Ostrov svatého Ondřeje se rozhodli Holanďané obsadit již roku 1659. Po dlouhém obléhání se podařilo obsadit pevnost a zajmout guvernéra kolonie Otta von Stiel. Netrvalo však dlouho a kolonie často střídala majitele, jelikož o oblast soupeřili krom Holanďanů i Francouzi a Angličané. Gambie se nakonec stala britskou kolonií a ostrov byl přejmenován na ostrov svatého Jamese. Stalo se tak poté, co roku 1664 Británie uzavřela dohodu s Kuronskem, které za ostrov získalo ostrov Tobago v Západní Indii. Ten se nachází na pomezí Karibského moře a Atlantiku, zhruba 100 km severovýchodně od jihoamerického pobřeží.

Právě k Tobagu dorazila první kuronská loď roku 1637 a vysadila zde 212 vojáků a kolonistů. Nedlouho po vybudování první osady však podlehli všichni obyvatelé krutým tropickým nemocem. Plány na osídlení ostrova však přetrvávaly a druhá výprava dorazila roku 1642. Tentokrát se kolonii podařilo přežít až do roku 1650, kdy ji zničili bojovní indiáni – Caribové, přeživší osadníci uprchli na území moderní Guyany. O čtyři roky později došlo k nejrozsáhlejšímu a nejslavnějšímu pokusu o vytvoření kuronské kolonie v Tobagu. Předcházela mu zdlouhavá jednání s britskými úřady, které získaly kontrolu nad touto částí Západní Indie. Vévodovi Jacobovi se nakonec podařilo získat souhlas s nadvládou Kuronska nad ostrovem Tobago od Olivera Cromwella i Karla II. Stuart. První se snažil získat neutralitu Kuronska ve válce s Holandskem a král zase ocenil vojenskou podporu (a šest válečných lodí), kterou poskytl vévoda monarchistům během občanské války v Anglii. Dne 20. května 1654 dorazila na ostrov Tobago loď Das Wappen der Herzogin von Kurland, které velel kapitán Willem Mollens. Na palubě lodi bylo 80 rodin kuronských kolonistů, 25 důstojníků a 124 vojáků. Kapitán Mollens přejmenoval ostrov na Nové Kuronsko a stal se guvernérem. Expediční oddíl založil dvě osady – Jacobstadt a Fort Jacob. O něco později byly vytvořeny další dvě osady, dokonce zde byl založen trh s otroky, dovezenými z ostrova svatého Ondřeje v Gambii. Mezi metropolí a ostrovem Tobago bylo navázáno pravidelné námořní spojení. V srpnu 1655 dorazila do Nového Kuronska loď se zásobami potravin a o rok později dalších 130 rodin nových osadníků. Nedlouho na to dalších 120 rodin. Vztahy s domovinou zůstaly zachovány i v roce 1658, kdy byl vévoda Jacob zajat Švédy. Zajímavý je rovněž fakt, že tehdy do kolonie dorazilo množství lotyšských rolníků, kteří byli osvobozeni z nevolnictví oplátkou za přesídlení do kolonie. Na ostrově vznikly plantáže cukrové třtiny, tabáku a kávy, jejichž vývoz do Evropy měl být směřován přes kuronské přístavy.

Do kolonie byl vyvážen stavební materiál, nářadí, jantar, sklo, solené ryby a pivo. Některý tento materiál byl určen i pro nedaleké kolonie spadající pod Anglii, Holandsko nebo Španělsko. Opačným směrem do Kuronska směřoval tabák, bavlna, zázvor, třtinový cukr, indigo, rum, káva, ovoce a exotičtí ptáci. Díky tomu se přístavy Libava a Vindava staly jakýmsi centrem koloniálního obchodu v pobaltské oblasti. Z Kuronska bylo ono exotické zboží dodáváno do polsko-litevské unie, Švédska, Německa a Ruska. Obchodní zastoupení vznikalo po celé Evropě, našli bysme jej ve Stockholmu, Kodani, Berlíně, Hamburku, Königsbergu, Amsterdamu, Haagu, Londýně, Lisabonu, Vídni i Benátkách.

Postupný úpadek koloniální moci

Hospodářskou prosperitu Kuronska a její plány na další koloniální expanzi v Západní Indii a západní Africe však narušila severní válka, která začala v roce 1655. Jednalo se o boje mezi klíčovými zeměmi východní a severní Evropy, o kontrolu nad Baltským mořem. Války se zúčastnilo Švédsko, Dánsko, Braniborsko, Polsko-litevská unie a Rusko. Ačkoli vévoda Jacob prohlásil Kuronsko za neutrální stát, do země vtrhla vojska švédského krále Karla X. Gustava. Malá pozemní armáda nemohla klást adekvátní odpor a mocné loďstvo bylo uzavřeno v přístavech. Samotný vévoda byl držen v domácím vězení až do konce války v roce 1660. Jak již bylo zmíněno, situace se rychle chopily ostatní koloniální mocnosti. Poté, co se Holanďané dozvěděli o obsazení Kuronska Švédskem, prohlásili že vévodství zaniklo a rozhodli se celý ostrov získat pod svou vládu. V roce 1658 dorazilo na ostrov 500 francouzských kolonistů, kteří se usadili poblíž Fort Jacob a těšili se podpory Holanďanů. Netrvalo dlouho a ostrov bez pomoci z obsazeného Kuronska připadl Holanďanům. Někteří vojáci a kolonisté se vrátili domů a v roce 1660 žilo na ostrově 1 500 evropských obyvatel a 7 000 afrických otroků. O dva roky později kolonie připadla Francii. V dalších desetiletích se vlastnictví ostrova dál měnilo a pravidelně se jej pokoušelo získat pod svou vládu i samotné Kuronsko, leč marně. Po smrti vévody Jacoba začal postupný úpadek kuronského vévodství. Nový vévoda navíc nebyl tak vzdělaný a neměl takový zájem o zakládání zámořských kolonií. V květnu 1690 odešli poslední kuronští osadníci do své vlasti. V roce 1698 se pokusili vyslat na ostrov další výpravu – pod velením britského kapitána sira Williama Valeryho, ale Britové mu zabránili v příjezdu. Dokud však v roce 1795 nebylo vévodství připojeno k Ruské říši, byli i nadále jmenováni guvernéři Nového Kuronska.

Během Severní války (1700-1721) obsadila Kuronsko švédská a ruská vojska. Po jejím skončení se vévodství dostávalo stále více pod ruský vliv, ale formálně bylo k Rusku připojeno až po třetím dělení Polska roku 1795 jako Kuronská gubernie (27 286 km²). Petr Biron (otec kněžny Kateřiny Zaháňské) abdikoval za odstupné 2 000 000 rublů a roční apanáž 25 000 dukátů od Kateřiny Veliké. Hlavním městem zůstala Mitava (dnes Jelgava). V době první světové války v letech 1915-1918 bylo okupováno Německem a poté se Kuronsko stalo součástí Lotyšska (1940-1990 pak Lotyšské SSR v rámci Sovětského svazu). V současné Lotyšské republice už nejsou historická území samosprávnými celky ani stupni státní správy. Odráží je pouze struktura soudní moci. Sídlem Kuronského oblastního soudu je největší kuronské město Liepāja.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons a Flickr

http://latgale.academy/wp-content/uploads/2019/07/Golden-Years.jpg

Kuronský vévoda Jacob Kettler (1610-1682)

Napsat komentář