Otec moderní kulturistiky Eugen Sandow
Eugen Sandow (1867-1925) byl na konci 19. století idolem žen, oblíbený jako “Beatles”. I jen jeho pohlednice s novými pózami, se skvěle prodávaly a stal se velice populární. Tento blonďatý atlet s modrýma očima se stal idolem desítky let předtím, než se na scéně objevil Steve Reeves či Arnold Schwarzenegger. Dívky a mladé ženy se nedočkavě shlukovaly ve vestibulech sálů, kdekoliv vystupoval, aby si mohly zakoupit fotografii, na níž bylo zachyceno jeho spoře oděné tělo. Zdálo se, že dokonce i muže zachvátilo všeobecné nadšení, pramenící díky tomuto příjemnému mladému silákovi. Jeden novinář dokonce jásal slovy: “Je to vyloženě pohledný člověk, ten jeho vzhled, rysy, tvář, údy. Je ztělesněním ideálu sportovní krásy.” Nesmíme ovšem zapomínat na to, že Sandow byl více, mnohem více, než jen další hezkou tváří. Sandow vtrhl na sportovní scénu s razancí a oslnivým leskem meteoritu, který planul, přestože přišel jakoby odnikud, aby nakonec pronikl až do viktoriánských zábav a divadelního světa.
Narodil se v pruském Königsbergu dne 2. dubna 1867, jako Franz (nebo Friedrich) Wilhelm Müller. Jeho otec, bývalý pruský důstojník, se vypracoval ze zelináře na obchodníka s klenoty. Kolem roku 1887 si zvolil umělecký pseudonym Eugen Sandow. Vlastní jméno mělo základ ve slově eugenika, o příjmení kolovalo mnoho spekulací, ale David Webster vyvodil, že pouze převzal rodné příjmení své matky – Sandov. Neméně vážným důvodem k přejmenování bylo i to, aby lépe zakryl svoji totožnost a unikl před brannou povinností v pruské armádě. Po několika roztržkách se svojí rodinou, opustil své rodné město s projíždějícím cirkusem. Stal se akrobatem a vystupoval na četných představeních. Gymnastická a artistická cvičení zocelovala a vyřezávala jeho svaly do pozoruhodné podoby. Vypracoval na svou dobu velmi dokonalý cvičební systém, v němž věnoval kromě rozvoje síly velikou pozornost proporciálně harmonickému rozvoji svalových skupin. Jeho metoda spočívala v izometrickém posilování – v podstatě se jedná o napínání svalů ve statické poloze. Sandow byl jako dítě slabý a neduživý. Slabší tělesná konstrukce mu dovolila pouze tento systém posilování. Nabyl veliké síly a předváděl později nezvyklé silácké výkony. Promyšleným systémem cvičení s břemeny, řízeným nezlomnou vůlí a vytrvalostí, dosáhl takové tělesné dokonalosti, že platil za vzor tělesné krásy a síly. Sandowovým vzorem byli starověcí řečtí a římští sportovci, kterým se systematickým cvičením snažil co nejvíce přiblížit. Cirkus ve kterém pracoval, v Bruselu zkrachoval. Naneštěstí zde žil Louis Attila – profesionální silák a jeden z prvních instruktorů v oblasti fyzické kultury, který okamžitě poznal, jaký ohromný sportovní potenciál Sandow skrývá. Vzal si Sandowa jako svého žáka a brzy se vydali na cesty. Představovali silácké kousky v druhořadých kabaretech a žili tehdy ve skromných podmínkách. V roce 1889 se rozešli, ačkoliv občas byli v kontaktu prostřednictvím dopisů. Attila se usadil v Londýně a jeho mladý chráněnec putoval napříč Evropou, až nakonec skončil v Benátkách. Během koupání v Jaderském moři si jej povšiml americký umělec E. Aubrey Hunt, který namaloval velkolepý portrét tohoto mladého siláka coby římského gladiátora. Roku 1889, několik týdnů po dokončení obrazu Gladiátor Sandow vystupoval v kasinu Monte Carlo a dokonce uskutečnil privátní demonstraci svalů pro monackého prince Alberta. S našetřenými penězi nasedl do vlaku směr Londýn. Když přejížděl hranice Francie, pod vagonem vybuchla bomba nastražená anarchisty a vlak vykolejil. Sandow vytáhl z hořícího kupé mladého muže, zahájil umělé dýchání a když dotyčný přišel k sobě, představil se jako dr. Karel Marx – cestoval také do Londýna s úmyslem dokončit zde svoji knihu Kapitál. Nesmyslnost tohoto příběhu zjistíte poté, jakmile otevřete Marxův životopis zjistíme že zemřel v roce 1883 a kapitál napsal před rokem 1850. To ještě Sandow ani nežil (!) ale krásně to ukazuje, jaká legenda se kolem něj později utvořila.
V roce 1893 si jej všiml americký manažer, který populárního siláka přemluvil k tomu, aby se vydal na druhou stranu Atlantiku a zkusil tam své štěstí. Po počátečním vlažném přijetí v New Yorku, způsobil roku 1904 senzaci na světovém veletrhu World’s Columbian Exhibition v Chicagu. Tamější publikum bylo zvyklé na neohrabané a obtloustlé siláky, kteří předváděli okoukané triky a další pochybné ukázky síly. Večer při jeho prvním vystoupení tak byl Sandow pro všechny přítomné obrovským překvapením. Namísto obrovských těl zahalených do leopardí kůže uzřeli mladého svalnatého muže ve vynikající kondici, oděného do skrovného kostýmu. Publiku netrvalo dlouho, aby se zahleděli do člověka, který stál před nimi – a obzvláště to platilo o dámách. S koncem Výstavy se stal Sandow jejím nepopíratelným šlágrem. Téhož roku vznikl dokonce i krátký film, který nechal Thomas A. Edison promítat ve svých kinetoskopech a Sandow v něm předvádí své svaly. Sandow podporoval nejrůznější sportovní podniky a zařízení ve Velké Británii včetně Institutu tělesné kultury otevřeném v roce 1897. Byl činný i literárně, což mu přinášelo další zisky. Napsal knihu Body-Building (vydaná v roce 1903 v Londýně), jejíž název je dodnes v anglickém jazyce označením pro silová cvičení a jejich systematické řízení. Také prodával různé potraviny a pomocné výrobky. Měl i vliv na slavné osobnosti věnující se sportu, mimo jiné na amerického prezidenta Theodora Roosevelta. V roce 1911 byl jmenován profesorem tělesné kultury.
Eugen Sandow zemřel 14. října 1925 v Londýně. Někteří autoři uvádějí, že skonal po kratší nemoci, znalec David Chapman opatrně připouští smrtelné důsledky syfilidy. Obecně tradovaná historka popisuje, jak Sandow s přítelem a dvěma dívkami vyjeli vozem Hispanio Suiza na výlet do Kensingtonu, náhle praskla pneumatika (nebo auto zapadlo do díry) a Sandow se je snažil nadzvednout, přičemž dostal záchvat mrtvice. Na úmrtním listu je jako příčina smrti napsáno “aortický aneurysmus.” Angličan William Gibbs, narozený 1892, píše ve Strength and Health: “Nevěřím ani slovo té báchorce! Znal jsem Sandowa osobně a tak chytrý a trénovaný muž by nikdy nezkoušel zvednout z díry dvoutunový automobil!” Verzi o incidentu s automobilem však potvrzuje Joe Assiratti, účastník Sandowova pohřbu. Tvrdí, že jistá Italka Mária, služebná u Sandowa, osobně viděla, jak se Sandow z osudné vyjížďky vrátil domů a stěžoval si na bolesti hlavy z tělesného přepětí. Jisté je, že rodina si nepřála aby měl jakýkoliv pomník a tak dnes leží na londýnském hřbitůvku Putney Vale Cementery. Majitelkou hrobu je Blanche Brooks-Sandow a všechny snahy o obnovení důstojného náhrobku narážejí na tvrzení úřadů, že jde o soukromý majetek a nikdo nemá právo na něm cokoliv měnit.
Zdroj obrázku Picryl a Wikimedia Commons