Ostrov kanibalů
Byť v období Stalinovy hrůzovlády zemřelo v SSSR zhruba dvacet milionů lidí, málokdy umírali tak rychle jako v táboře na malém ostrově uprostřed řeky Ob. Na tři kilometry dlouhém a něco přes půl kilometru širokém Nazinském ostrově byl projekt stalinského sociálního inženýrství odsouzen od samého začátku k nezdaru. Z původních 6 700 obyvatel “zemědělské kolonie” jich v srpnu 1933 přežívalo pouhých 2 200. Ostatní zemřeli hladem, v důsledku nemocí nebo byli zabiti. Hlad a strádání vedly ke kanibalismu. Nazinskij začali proto místní brzy nazývat Ostrovem kanibalů nebo také Ostrovem smrti.
Palčivým problémem velkých sovětských měst ve 30. letech byli hlavně ztracené existence bez dokladů a bez povolení k pobytu. Tehdejší zástupce velitele Čeky Vjačeslav Menžinský a příští šéf NKVD Genrich Jagoda přišli s plánem, kterak města očistit a nepohodlné lidi využít k něčemu prospěšnému. Jejich návrh počítal s tím, že přesídlenci postupně zúrodní miliony hektarů půdy na Sibiři a v Kazachstánu a vybudují zde do dvou let zcela soběstačné komunity. Výhledově se měla navýšit populaci Sibiře o tři miliony osob. Nově vybudované soběstačné kolonie navíc měly dodávat zemědělské plodiny do jiných částí Sovětského svazu poté, co hlavní obilnice země, Ukrajina, byla v letech 1932-1933 stižena katastrofální neúrodou a hladomorem. Byť na tak rozsáhlý přesun obyvatelstva nebyly prostředky, přesto byl schválen.
Vzorek čítající více než šest tisíc lidí byl poslán na ostrov na řece Ob, nedaleko od vesničky Nazino. Vzorová kolonie měla být vybudována na ostrově o délce tři kilometry a šířce 600 metrů, tedy naprosto nedostatečný prostor pro takové množství lidí. Pokusnou skupinu tvořili především muži, žen bylo kolem tří stovek. Pracovní tábor sice nebyl primárně určen pro “nepřátele sovětského režimu”, podmínky v něm ale byly stejně kruté jako v jiných gulazích. Vedle lidí, kteří se ničím neprovinili, v něm skončili i kriminálníci. A to jen proto, aby podmínky v táboře učinili pro jeho obyvatele ještě nesnesitelnějšími.
Přesídlenci přijeli na ostrov s naprosto nedostatečnými prostředky, stavěli chatrče bez pořádného nářadí a především – měli s sebou jen chabé zásoby mouky a brzy začali trpět hladem. Jediným dovezeným jídlem bylo 20 tun mouky, která nestačila pro všechny a nešlo z ní nic vyrobit; chybělo veškeré kuchyňské vybavení, včetně pece na chléb. Mouku museli rozmíchat se špinavou vodou z řeky, přičemž se nakazili tyfem, nebo se ji snažili jíst jen tak – to mělo za následky udušení. Kdo se pokusil zachránit útěkem a vrhl se do studených vod Obu, byl strážci tábora zastřelen. Velmi rychle vznikly gangy, jejichž členové jedli ostatky ubitých či již zemřelých lidí.
O podmínkách v táboře se rychle dozvěděli obyvatelé okolních vesnic. Jako zázrakem se jedné z deportovaných podařilo utéct z ostrova do Nazina a o hrůzných podmínkách informovala její obyvatele. V roce 1989 jedna z místních obyvatelek, Feofilia Bylinová vypověděla její příběh: “Jednoho dne k nám do domu přinesli ženu z Ostrova smrti. Všimla jsem si, že má odříznuté kusy lýtek. Zeptala jsem se jí, co se jí stalo, a ona mi odpověděla: “Odřezali mi je a snědli.”
Otřesné podmínky v táboře byly příliš i na jednoho z místních komunistických funkcionářů Vasilije Vělička, který v červenci 1933 poslal do Moskvy na základě vyprávění vesničanů jedenáctistránkovou zprávu, která mezi sovětským vedením vyvolala poprask. Doslova v ní zmiňuje, že lidé byli ponecháni bez jídla ve sněhu a mrazu. “Každý čtvrtý nebo pátý den dostanou trochu rýžové mouky. Okamžitě ji smíchají v čepkách s moukou a jedí. Někteří jedli mouku jen tak a udusili se.” Dokument překvapivě padl na úrodnou půdu. Tábor byl bleskově evakuován a jeho velitelé dostali tříleté tresty vězení. Osada byla zrušena měsíc po jejím zřízení. Z více než 6 000 deportovaných jich třetina zemřela na následky hladomoru a krutých podmínek a další dva tisíce zmizeli beze stopy. Identifikace těl byla nemožná – doklady jim byly zabaveny ještě před převozem na ostrov.
Dochované dokumenty obsahují rovněž zápisy z výslechů kriminálníků, přimíšených záměrně mezi obyvatele tábora. Když byl jeden z nich dotázán, zda jedl lidské maso, zavrtěl hlavou a řekl: “Ne. Jedl jsem pouze játra a srdce.” Když jej vyšetřovatelé požádali o podrobnosti, dodal: “Bylo to jako šašlik. Udělali jsme si z vrbových větviček špízy, nařezali to na kusy, napíchli a opékali nad ohněm.” Vězeň pak upřesnil, že zabíjeli ty, kdo umírali: “Bylo to pro ně lepší. Nemuseli strádat další dva nebo tři dny.”
Vasilij Věličko osobně navštívil ostrov až koncem léta, tou dobou již prázdný. “Tráva mi sahá až po hlavu. Místní lidé, kteří se sem vydali sbírat jahody, v ní narazili na mrtvoly. Chatrče byly plné koster.” Jeho zpráva zůstala označena jako přísně tajná a výňatky z ní byly zveřejněny až v roce 1994. O svůj stranický post ale přišel, později se stal novinářem a s Rudou armádou se dostal až do Berlína. Gulagy v Rusku prošlo více než deset milionů lidí. Nejméně jeden milion v nich přišel o život. Oběťmi stalinského teroru se až do diktátorovy smrti v roce 1953 stalo podle odhadů až dvacet milionů osob.
Zdroj obrázku SnappyGoat a Wikimedia Commons
https://gdb.rferl.org/705054DD-711E-4B34-9226-0DA6100CD1C1_w1200_r1.jpg https://images-na.ssl-images-amazon.com/images/I/81gXCSKCN3L.RI.jpg