Mongolská invaze na Jávu

Mongolská říše, zahrnující jak samotné Mongolsko tak i Čínu, utrpěla při pokusech o obsazení Japonska obrovské finanční i lidské ztráty. Kublajchán byl nucen vypořádávat se s finanční krizí a najal si finanční poradce, kteří však prosluli korupcí a špatnými rozhodnutími. Kublajchán údajně začal trpět depresemi a v zoufalství chtěl nařídit další invazi do Japonska, na kterou však již neměl dostatek zdrojů. Pokusil se dobýt Vietnam, Barmu a Jávu, vše však skončilo fiaskem. Zejména kvůli podnebí jihovýchodní Asie, kvůli kterému byla mongolská jízda v podstatě nepoužitelná. Nyní si povíme něco víc právě o tažení proti Jávě v roce 1293 a o tamní Madžapahitské říši.

Kublajchán hodlal vybudovat obrovskou říši spojující prakticky celý známý svět. Do mnoha států tedy vypravil velvyslance požadující pravidelné poplatky a podřídili se dynastii Jüan, kterou založil. Na Jávu (království Singhasari) se vydal jeden z jeho ministrů jménem Meng-ši (孟琪). Tamní král Kertanegara byl však uražen jeho požadavkem, nechal jej žhavým železem ocejchovat na tváři a uřezat mu uši (tresty pro obyčejné zloděje), načež poslal velvyslance zpět domů. Patrně nepřekvapí že šokovaný Kublajchán nařídil v březnu 1292 uspořádat trestnou výpravu proti Singhasari. Tažení však mělo i jiné cíle. Pokud by bylo toto království podmaněno, podvolily by se rovněž ostatní okolní země. Dynastie Jüan by pak mohla ovládnout asijské námořní obchodní cesty. Na jihu Číny bylo shromážděno 20 000 až 30 000 mužů, 500-1000 lodí a dostatek zásob na celý rok. Vše pod velením zkušených mongolských admirálů a generálů. Pokud jde o Mongolskou armádu, tak její složení bylo obdobné jako při předchozí invazi do Japonska (1274 a 1281). Pěchota nosila lehké ocelové přilby a lamelové zbroje. Výzbroj tvořily reflexní luky, bitevní sekery, píky, ale též rakety nebo výbušné granáty vrhané z katapultů. Etničtí mongolští vojáci si přivezli své koně. Historické záznamy zmiňují též dělo. Pokud jde o samotné lodě, tak menší plavidla (džunky) byla dlouhá jen zhruba 11 metrů a větší přes 30 metrů, průměrně převážely na palubě 30 vojáků. Oproti tomu jávské lodě (jong) byly dlouhé 69 až 80 metrů, vyrobeny ze silných prken a schopny nést 600–1000 mužů. Celkově bylo tamní námořnictvo mnohem vyspělejší než to Čínské. Počty pozemních sil byly přibližně srovnatelné počtem, ale vojenské síly v různých částech jihovýchodní Asie tehdy byly jen lehce obrněné. Většina jávských sil se skládala z odvedenců, vedených válečníky a šlechtickými kastami. “Rolnická armáda” byla jen lehce oděna – ozbrojenci měli holou hruď a kolem pasu dlouhý šátek Sarung. Vyzbrojeni byli kopím, krátkým mečem nebo lukem. Profesionální vojáci nosili šupinovou zbroj vyráběnou z mosazi. Vysoce postavení vojáci nosil kovový náprsník zvaný kawaca.

Mezitím se z Singhasari stalo nejmocnější nejmocnější království v regionu. Kertanegara vedl tažení na Sumatře, ale o dva roky později se proti němu vzbouřil Jayakatwang, vévoda vazalského státu Kediri. Ten využil nedostatku vojska v království, které bojovalo na Sumatře, a chytře se mu podařilo proniknout až do nebráněného hlavního města Kutaraja. Král Kertanegara byl tehdy zabit, město vydrancováno a celá říše vyvrácena. Raden Wijaya se ještě pokusil zvrátit situaci, ale neuspěl a odešel se svými věrnými do exilu. Později dostal milost a bylo mu dovoleno založit si novou osadu pojmenovanou Madžapahit, podle hořkého lesního ovoce. Mongolská trestná výprava si rychle podmanila malá království, Malajsko a Sumatra se podrobily a vyslaly k nim své vyslance. Kublajchánova flotila se následně zastavila na Ko-lanu (ostrov Gelam), aby naplánovala svou strategii v hlavním tažení. Invaze byla zahájena 22. ledna 1293 a sestávala jak z postupu flotily po moři, tak i tažení pozemních sil do vnitrozemí. Když vojska dorazila na Jávu, Raden Wijaya k nim vyslal posla s informací, že král Kertanagara byl zabit při palácovém převratu a místo něj vládne uzurpátor Jayakatwang. Nabídl jim tedy spojenectví. Některé zdroje tvrdí, že Wijaya se pokusil nejprve s útočníky bojoval, ale po příchodu mongolské flotily je požádal o pomoc. Oplátkou Kublajchánovi generálové požadovali jeho podrobení se císaři, což splnil. Raden Wijaya slíbil placení tributu a dvě princezny (což bylo později velmi důležité), pokud se mongolské armádě podaří zničit Kediri. Dne 22. března se vojska shromáždila v Kali Mas, v ústí řeky která byla vstupní bránou do Jávy, u jejíhož horního toku bylo navíc hlavní město Tumapel (poblíž dnešního města Malang). Zde se vojska shromáždila k rozhodující bitvě. Mongolové vytvořili tábor ve tvaru půlměsíce a nepřítel zablokoval řeku pomocí flotily. Při koordinovaném útoku se podařilo Jayakatwangovy síly zahnat a ukořistit více než stovku velkých člunů s ďábelskou hlavou na přídi. Nepřítel se ale vyhýbal pozemnímu střetu a nedařilo se je najít. Ve složité situaci se tedy Mongolové přesunuli do Madžapahitu, pomoci Wijayovi, který zde měl čelit přesile. Boje pokračovaly v polovině dubna. Dne 22. dubna se jednotky rozdělily na tři proudy, aby zaútočily na město Daha. Jayakatwang se zde snažil organizovat obranu, ale zhruba 5 000 jeho vojáků bylo pobito v několikahodinové bitvě a několik tisíc utonulo při pokusu o překonání řeky. Král se stáhl do pevnosti, ale jeho palác byl tou dobou vypálen vojáky pod vedením Wijaya. Obléhatelům se tedy rozhodl podvolit. Mongolská armády dynastie Jüan tehdy zajala (a později popravila) krále Jayakatwanga, jeho syna, manželku a všechny jeho důstojníky.

Raden Wijaya se následně rozhodl k návratu do Madžapahitu s tím, že jde shromáždit tribut pro Kublajchána. Patrně nepřekvapí, že mongolským generálům takový krok poněkud “zaváněl nekalostí”, ba zradou. Wijaya se snažil své spojence uklidnit a vyzval je aby přišli do jeho země. Požádal je však, aby přišli neozbrojení, jelikož princezny (které přislíbil císaři) nemohly vystát pohled na zbraně. Dvě stovky mongolských vojáků vedených dvěma důstojníky bylo tedy posláno do země Madžapahitu. Raden Wijaya obratem zmobilizoval své síly, přepadl konvoj a následně vyrazil proti hlavnímu mongolskému táboru. Ten se mu podařilo překvapivým útokem obsadit, získal značnou kořist, mnoho vojáků pobil a přeživší se zachránili útěkem na lodě. Zbytek mongolských sil se pokusil přispěchat na pomoc, ale byly příliš vzdálené. Následovala vyčerpávající partyzánská válka. Aby to nebyl neštěstí konec, hrozilo že počasí znemožní flotile návrat do Číny a vojsko tak zůstane dalšího půl roku uvězněno na nepřátelském ostrově. Zpět vyrazili 31. května a do Čchüan-čou na březích Tchajwanského průlivu dorazili po 68 dnech plavby. Není zcela jisté co se stalo během návratu, ale některé zdroje naznačují, že Kublajchánova flotila byla při chaotickém ústupu z Jávy přepadena. Mongolské lodě byly buď zničeny nebo zajaty. Jedna část armády ztratila více než 3000 vojáků z pěti tisíc. Moderní výzkum odhaduje, že při tažení na Jávu zahynulo až 60% invazních vojsk (celkové ztráty 12 000 – 18 000 mužů), s neznámým počtem zajatých. Stejně tak není známo kolik lodí bylo zničeno nebo zajato. Jiné zdroje uvádějí, že se zvedly vysoké vlny, silný vítr překvapil nezkušené námořníky a většina loďstva byla zničena. Tedy něco podobného jako se stalo při nešťastné invazi do Japonska. Jisté je, že začátkem srpna 1293 dorazil zbytek armády do Číny. Přivezli s sebou Jayakatwangovy děti a některé jeho důstojníky, čítající více než 100 osob. Získali rovněž cenné mapy, informace o tamním obyvatelstvu a zlatě psané dopisy od krále Muli/Buli (pravděpodobně Bali). Získána byla bohatá kořist ve formě cenností, kadidel, parfémů a textilií; vše v hodnotě více než 500 000 taelů stříbra (20 tun stříbra).

Mongolové se již nepokusili o podmanění jihovýchodní Asie a jejich říše se začala brzy rozpadat. Po Kublajchánově smrti v roce 1294 se rozdělila na několik na sobě v podstatě nezávislých říší, které však v následujícím století zaniknou. Madžapahitské království vzniklo roku 1293 a postupem času se proměnilo v námořní říši (thalasokracii) zahrnující většinu dnešní Indonésie s centrem na Jávě. Vrcholu moci říše dosáhla za vlády rádži Hayama Wuruka (panoval v letech 1350–1389) a jeho prvního ministra Gajah Mady. Podle Nagarakretagamy (díla z roku 1365), bylo na této říši závislých téměř sto států od Sumatry po Novou Guineu, ležících na územích dnes patřících Indonésii, Singapuru, Malajsii, Bruneji, jižnímu Thajsku, Filipínám a Východnímu Timoru, přesný dosah moci Madžapahitu je nicméně stále předmětem diskuzí. Říše se začala postupně drolit a ke konečnému zániku došlo v prvních desetiletích 16. století.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons a Picryl

Madžapahitská říše

Napsat komentář