Mensura – tradiční odsekávání kusů obličeje

Křesťanská církev souboje od roku 1215 zakazovala a klasifikovala jako vraždu (respektive dvojí pokus o vraždu), podobně jako pozdější právní systémy států, v důstojnických sborech se však za jistých okolností pokládaly za povinnost, v Německu a v Rakousku až do První světové války. Protože však byly už v 19. století většinou zakázané, konaly se brzy ráno na nějakém odlehlém místě. V 19. století tradici soubojů oživili romantici, takže souboje byly běžné například i mezi měšťany a německými studenty. Jizvy ze soubojů (tzv. mensura) se pokládaly za obzvlášť “čestné”, takže si je někteří dělali uměle.

Mensura je zvláštní druh souboje s dlouhými šavlemi, který byl svého času oblíben mezi německými studenty v buršáckých spolcích (Burschenschaft – studentský spolek). Jedni v ní spatřují nesmyslnou surovost a sebemrzačení, druzí zase zkoušku stoického snášení bolesti. V podstatě v ní šlo o utržení co nejvíce sečných ran. Mensura se liší od sportovního šermu především absolutní absencí jakéhokoliv pohybu. Dokonce i sebemenší pohyb je považován za potupu a je třeba ji co nejdříve odčinit při dalším souboji. Z počátku se nepoužívaly ani žádné ochranné oděvy, ale záhy začali účastníci souboje (Paukanten) používat vycpávané látkové chrániče paží, trupu a především hrdla. V pozdějším období se používaly i drátěné košile, rukavice a železná ochrana nosu. Cílem souboje je uštědřit oponentovi zásah na hlavě, přesněji ve tváři. Jak jsem již zmínil, je zakázáno uhýbat nebo jakkoliv se krýt (kom vlastní zbraně samozřejmě) a poněkud paradoxně se těší největšímu respektu a úctě právě majitelé největšího množství jizev, nebo nositel těch nejstrašlivějších šrámů. Pro členy buršáckých spolků byla celoživotně zjizvená tvář znamením cti. Britský humoristický spisovatel Jerome Klapka Jerome (1859-1927) popsal mensuru následovně:

“Uprostřed stojí čelem k sobě duelanti, podobní japonským válečníkům, jak je známe z japonských čajových podnosů. V té podivné ztuhlosti, s těmi okuláry na očích, s těmi vlněnými šály omotanými kolem krku, s tím zábalem kolem těla, který vypadá jako ze špinavých prošívaných dek, s těmi pravicemi, chráněnými vycpávkami a napřaženými šikmo do výše, by mohli představovat pár neohrabaně vyřezaných figur z nějakého orloje. Sekundanti, také více nebo méně obalení tlustými vycpávkami a s obličeji chráněnými ohromnými koženými štítky na čapkách, je narafičí do patřičných postojů. Člověk má skoro dojem, že slyší cvakat natahovací pérka. Pak zaujme své místo rozhodčí, zazní povel a vzápětí se ozve pět krátce po sobě jdoucích třesknutí dlouhých rovných šavlí. Dívat se na ten souboj, to vás nemůže bavit: není v něm žádný pohyb, žádná obratnost, žádná ladnost (mluvím o svých vlastních dojmech). Zvítězí ten nejsilnější, ten, který v tlustě omotané paži, pořád tak nepřirozeně natažené, udrží tu velikánskou nemotornou šavli nejdéle a nezeslábne natolik, aby nebyl schopen se krýt nebo sekat. Všechen zájem je soustředěn na zranění. K těm dochází na dvou místech – nahoře na hlavě nebo na levé straně obličeje.”

Bestimmungsmensur – soubojová pravidla

Roku 1850 byly zavedeny pravidla, která měla proti sobě postavit vždy rovnocené protivníky, aby byl souboj vyrovnaný a náročný pro oba zúčastněné. Používá se název Bestimmungsmensur (bestimmen znamená vymezení, stanovy). Souboje se konaly za účasti sekundantů, přátel obou účastníků, kteří se pokusili spor urovnat smírem, případně vyjednali podmínky souboje. U souboje šavlemi se bojovalo buď do první krvavé rány, anebo až do zneschopnění protivníka. Souboji také byli přítomni dva lékaři (povětšinou pouze studenti medicíny), kteří byli k dispozici pokud bylo nutné rychle zastavit krvácení. K většině zranění (Schmiss) dochází nahoře na hlavě nebo na levé straně obličeje. Nebylo vyjímkou že při souboji odletěl kus vlasatého skalpu nebo část tváře. Opět nechám promluvit J. K. Jeroma:

“Z každé takové rány tryská samozřejmě mocný proud krve. Ta pocáká doktory, sekundanty i diváky, stříká na strop a na stěny, promočí bojovníky a dělá si rybníčky v pilinách. Po každém kole se k duelantům přiřítí doktoři a tak dost už zkrvavenými prsty jim stahují široce rozpuklé rány, snažíce se je osušit malými chuchvalečky navlhčené vaty, které má asistent připravené na podnose. Jakmile se však duelanti znova postaví proti sobě a začnou se zase bít, krev se z nich pochopitelně řine nanovo, napůl je oslepuje a z podlahy pod nimi dělá klouzačku. Sem tam uvidíte, jak se některému soupeři obnažily skoro až k uchu všechny zuby, takže pro zbytek souboje vypadá, jako by se na polovičku diváků šklebil a druhou stranu obličeje vyjadřoval naprostou vážnost; a někdy zas někomu rozseknou nos, což mu při dalším boji dodává nesmírně arogantního výrazu.”

Tradicí bylo že lékař měl svým zákrokem způsobit ještě větší utrpění, přičemž byl zraněný bedlivě pozorován svými přáteli, zda se i nyní tváří dostatečně klidně. Vrcholným přáním všech zúčastněných je rána hezky zjevná, široce rozšklebená. Je tedy schválně sešívána lajdácky a její majitel ji celý následující týden rozšťourává. Snahou je vyjít z duelu s největším počtem těchto zranění. Sestehovaný a záplatovaný, že se téměř nepodobá lidskému tvoru, se nositel zranění může celý měsíc promenovat po korze a je předmětem závisti německých jinochů a obdivu německých děv. Běžně se počítá s tím, že taková rána, zajistí svému šťastnému nositeli ženušku s věnem, vyjádřeným číslem nejméně pětimístným. Existují normální mensury, konané dvakrát týdně v soukromí, jichž průměrný student vybojuje do roka asi tak dvanáct až patnáct. Ale existují i jiné, k nimž nejsou připouštěni hosté. Tyto speciální Mensury se konají pokud v předchozím souboji jeden z účastníků zostudil svou prestiž, byť jen nepatrným úhybem těla nebo hlavy. Zahanbený duelant se následně musí utkat s nejlepším šermířem svého korpsu (skupiny), přičemž je jeho povinností předvést že vydrží nehnutě stát, i když se mu odsekává od lebky div ne půlka hlavy.
J. K. Jerome popsal atmosféru souboje takto:

“Když začala téci krev a byly obnažovány nervy a svaly, zakoušel jsem směs znechucení a útrpnosti. Ale při druhém duelu, to musím přiznat, začalo mé lepší já ustupovat do pozadí; a když se rozběhl ten třetí a místnost se plnila tím podivně horkým pachem krve, začínal jsem, jak říkají Američané, vidět rudě. A chtěl jsem víc. Podíval jsem se kolem sebe z tváře na tvář a ve většině z nich jsem jako v zrcadle viděl své vlastní pocity.”

Mensurschläger a závěr

Nyní si řekněme něco o samotných zbraních, které způsobovaly zmíněná hrozivá zranění. Zbraň užívaná v soubojích se nazývala Mensurschläger (Schläger) a dělila se na zbraně bodné a sečné. Bodnou zbraní pro tzv. Stossmensur byl Stoßdegen, jinak zvaný Pariser (vyvinuta ve Francii roku 1750), prakticky se jednalo o kord nebo lehčí fleret. Nejpoužívanější zbraně ale byly sečné, tedy těžké palaše a šavle. Nejpopulárnější se nazývala Korbschläger. Byla to zbraň vybavená košem chránícím ruku (německý název pro koš je právě Korb). V některých univerzitách ve východním Německu a Prusku se používaly takzvané Glockenschläger (Glock znamený zvon), v tomto případě plnil ochranou funkci právě železný zvon. Jen zmíním že oba tyto druhy zbraní se používaly souběžně pouze na univerzitě v Jeně. Po druhé světové válce se Glockenschlägery začaly používat i v Západním Německu, díky přesunům obyvatelstva. Tyto studentské spolky existující v Německu a Rakousku od roku 1815, roku 1935 byly zakázány nacisty, jelikož v nich Baldur von Schirach (1907-1974) spatřoval nežádoucí konkurenci pro Hitlerjugend. Mezi jedny z největších propagátorů zmíněných Buršáckých spolků, po jejich zrušení, patřil SS-Obersturmbannführer Otto Skorzeny (1908-1975), který si vysloužil díky dlouhé jizvě na levé tváři (z desátého souboje) přezdívku “Zjizvenec”. V mládí byl členem Vídeňského, studentského spolku Markomannie a podstoupil celkem 13 soubojů. Ještě v roce 1943 se Skorzeny neúspěšně snažil přesvědčit Adolfa Hitlera, aby bruršácké spolky v Říši obnovil. Mensura byla po válce zakázána i spojeneckými okupačními silami, ale opět povolena byla již roku 1956. Dnes je tradice studentských spolků s jejich iniciačními a šermířskými zvyklostmi opět živá v Německu, Rakousku, Švýcarsku a nedávno se rozšířila i do Lotyšska a Flander. Nyní se výborně hodí opět použít slov J. K. Jeroma:

“Jestli je správné probouzet v moderním člověku tuto žízeň po krvi, pak je mensura zařízení užitečné. Ale je to správné? Chvástáme se, jak jsme civilizovaní a humánní, ale ti z nás, kteří nepřehánějí své pokrytectví až k sebeklamu, dobře vědí, že pod našimi naškrobenými náprsenkami číhají divoši se všemi divošskými pudy ničím nedotčenými. Ale když někdo vstupuje do nějakého spolku jen a jen proto, aby se dal zohavit spoustou šrámů, tak se snižuje na úroveň tancujícího derviše. Cestovatelé nám vypravují o divoších z nitra Afriky, kteří vyjadřují své pocity při slavnostních příležitostech tím, že poskakují a do krve se mrskají bičem. Aby je napodobovali v Evropě, to snad není nutné. Mensura je vlastně reductio ad absurdum skutečného souboje a jestli Němci opravdu nevidí, jak je směšná, pak je můžeme pouze litovat, že nemají smysl pro humor.”

Zdroj obrázku Wikimedia Commons a Flickr