Madagaskarský král Andrianampoinimerinā
Počátky Madagaskarského království, oficiálně Imerinského království, jsou datovány do 13. století. Přičemž ústní tradice vypráví o třech tehdejších panovnících následovaných dalšími sedmi možná až 11 panovníky. Jako poslední z nich je uváděno jméno královny Rafohy a její dcery Rangrity – která dala království jméno známe dodnes Imerina. Syn Rangrity, Andriamanelo byl vládcem království v letech 1540–1575 a zavedl v zemi mnoho změn. Imerina tehdy však byla pouze maličká říše ale díky zavedení správních institucí začínala připomínat skutečný stát. Jeho nástupcem byl Ralambo, který obsadil nová území a měl rovněž velký vliv na sociální a hospodářský rozvoj země. Zavedl chov zebu a změnil hierarchické uspořádání systému moci, čímž se král stal absolutní autoritou. O něco později vznikla velmi zajímavá hra zvaná fanorona. Připomíná dámu, nebo čínské go, a krom zábavy se údajně používala i jako rozhodovací nástroj při některých soudních přích, jako metoda ordálu, běžnější však byl ordál jedem. Postupem času docházelo ke zintenzivnění pěstování rýže a vybudování množství zavlažovacích kanálů. Také docházelo k řemeslné specializaci – kovářské, hrnčířské dílny. Nechvalně proslul král Andriamasinavalona, který zorganizoval největší a nejvlivnější rodové klany do 4 hlavních skupin – Avaradrano, Marovatana, Ambodirano a Vakinisisaony. Každý z těchto klanů dostal do správy ¼ země a do jejího čela dosadil jednoho ze svých synů. Po jeho smrti se však toto uspořádání rozpadlo a i samotné království se rozdělilo do 4 samostatných částí. 3 ze 4 území neodolaly nájezdům okolních národů zejména pak Sakalavům z Boiny. Pouze severní teritorium zůstalo suverénní, a dokonce dokázalo rozšiřovat své území.
O Madagaskaru prvně v Evropě psal Marco Polo ve svém slavném cestopise, ovšem jen z doslechu. Prvním Evropanem, který skutečně spatřil břehy Madagaskaru, byl roku 1500 Portugalec Diogo Dias, který jej pojmenoval São Lourenço. Ostrov se nezdál být vhodný ke kolonizaci a obyvatelstvo je popisováno jako spíše nepřátelské. Několik portugalských výprav se sice vylodilo a proniklo do vnitrozemí, ale většinou se staly obětí konfliktů s domorodci nebo nemocí. Koncem 16. století začali u břehů ostrova přistávat Britové a Nizozemci. Roku 1645 se pokusili Britové založit první osadu v Zálivu sv. Augustina. Stočtyřiceti kolonistům velel John Smart, avšak po roce kolonisté, zdecimováni útoky Malgašů, ostrov opustili, přičemž jich zbylo jen deset. Podobně dopadl další kolonizační pokus pod velením Roberta Hunta. Nejúspěšnějšími z Evropanů byli nakonec Francouzi, konkrétně výprava vedená Jacquesem Pronisem. Vystavěli pevnost Fort Dauphin, která se brzy stala centrem obchodu s ebenem a včelím voskem. Štěstí měli i na domorodce, kteří žili v okolí. Byli to Antanosyové, z nichž mnozí byli potomky ztroskotaných Portugalců, a náčelník Dian Ramaka dokonce mluvil portugalsky. Vztahy se však postupně zhoršovaly a brzy vypukly násilnosti, během nichž Francouzi popravili řadu malgašských náčelníků. Události vyvrcholily nečekaně během jedné svatební hostiny dne 27. srpna 1674. Malgašové tehdy lstí pronikli do pevnosti a běhm následného masakru zahynula polovina Francouzů na Madagaskaru. Druhá půlka chtěla okamžitě pryč. Spálila pevnost, nasedla na loď, která právě dorazila a přinutila kapitána se ihned vrátit do Francie.
Velkou roli v 17. a 18. století sehrávali také piráti. Vzhledem k tomu, že se neprosadily na ostrově evropské koloniální říše a pro domorodce znamenali piráti spíše zajímavé obchodní partnery, stal se Madagaskar jejich útočištěm a baštou, byť ne tak proslulou jako Karibik. Ostrov Sv. Marie byl v 17. a 18. století největší pirátskou pevností na světě. Nejslavnějšími madagaskarskými piráty byli kapitán Avery a kapitán Kid (díky vyprávění Daniela Defoea). Ke známým jménům patří též John Bowen, Thomas White, Edward England a kapitán Taylor (většinou původně Angličané). Piráti se na Madagaskaru i usazovali a brali si malgašské ženy. Z jejich potomků se dokonce vyvinul klan, jemuž Malgaši říkají Malatové (což v podstatě značí “míšenci”). Malatem byl i Ratsimilaho. Piráty na Madagaskaru nakonec rozdrtila britská Východoindická společnost, zejména výprava vedená kapitánem Thomasem Mathewsem.
Nejvýznamnější osobností madagaskarských dějin je nepochybně král Andrianampoinimerinā (1745–1810), zkráceně nazývaný též Nampoina. Pro Malgaše něco jako “otec vlasti”. Je považován za jednoho z největších vojenských a politických vůdců v historii ostrova. Na trůn usedl roku 1787 a za jeho vlády byla znovu sjednocena Imerina v původních hranicích před rozpadem na 4 samostatné celky. Během několika let pak bylo území nadále rozšiřováno. Pod nadvládu Imeriny se dostali i jiné mocné země např. Betsileů a Sakalavů. Tito dva se stávají vazalskými zeměmi, mohou si podržet své panovníky a jinak jsou v moci Imeriny. Andrianampoinimerinā vládl zcela absolutisticky, ale založil zvláštní instituci zvanou kabara. Šlo o veřejná shromáždění, kde občané mohli “interpelovat” svého panovníka. Ten sice těchto názorů takřka nikdy nedbal, nicméně vznikla takto pozoruhodná madagaskarská řečnická tradice. Král zřídil i jakousi šlechtickou radu se 70 členy, která měla značné slovo v otázkách finančních. Byl oficiálně zaveden občanský a trestní zákoník, jednotné měrné jednotky (včetně délky a objemu) a normalizována měnová politika. Král usiloval o půdu pro každou rodinu, aby byla schopna odvádět daně či část výnosu rýže. Právě nadbytek potravin, rýže a skotu (zebu) měl být klíčový pro sjednocení ostrova a jak sám král zmínil: “Hlad je můj jediný nepřítel”. Při rozšiřování území se mohl vládce opřít o nově založenou občanskou armádu zvanou “foloalindahy”. Hlavním městem se stala opevněná Ambohimanga – místo s velkým duchovním, kulturním a politickým významem. Královská čtvrť z té doby se dochovala až do dnešních dnů. Andrianampoinimerinā zemřel v roce 1810 po 23 letech vlády. Položil základy znovusjednocení Madagaskaru a tento cíl téměř naplnil jeho syn Radama I.
Radama zdědil po otci nejen velkolepé království ale i velké ambice. Jeho nejvýznamnější počin bylo otevření Imerinského království okolnímu světu, což přineslo neomezenou možnost přistěhovalcům z Evropy. Důsledky byly obrovské nejen kulturní ale také změna obživy, příchod vyspělého průmyslu (cihelny, manufaktury). Ve 35 letech Radama zemřel a na trůn se dostala jeho sestřenice Ranavalona. Vládla po dobu třiceti tří let a její panování bylo ve znamení návratu k tradičním hodnotám. Byla odpůrkyní křesťanství a Evropy jako celku. Bála se ztráty nezávislosti Imeriny zavedla politiku izolacionalizmu. Ovšem rozloha Imeriny se neustále zvětšovala, země byla rozprostřena téměř po celém ostrově pouze oblasti na jihu zůstávaly samostatné. Později propuklo množství nepokojů, které byly roku 1895 následovány francouzskou invazí. Francouzská nadvláda nad ostrovem trvala až do roku 1960, kdy Madagaskar znovu získal nezávislost.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
