Letoun Etrich-Rumpler-Taube
Na počátku 20. století nalezneme několik významných průkopníků letectví i v Českých zemích. Mezi jmény jako Jan Kašpar a Evžen Čihák, nalezneme i jméno Ignaz “Igo” Etrich (1879–1967), českého Němce z Trutnova. Počátky jeho letecké kariéry můžeme sledovat od doby, kdy mu jeho otec Hynek, pořídil kluzák od Otto Lilienthala. Krátce na to, v roce 1908 se pokouší sestrojit vlastní motorové letadlo, nazvané vrabec – Sperling (Etrich I). Vzhledem k použití slabého motoru Antoinette a nevhodné vrtuli, se tento první pokus nezdaří. Pořídil tedy nový motor Daimler o výkonu 40 hp. O rok později uskutečnil první úspěšný let a v roce 1910 získává v mezinárodní soutěži vítězství za dosaženou výšku a trvání letu. Tento vítězný letoun nese poetické jméno holubice – Taube (Etrich II) a je ovládán pomocí kroucení křídla. Stroj zanechal natolik hluboký dojem, že na jeho konstrukci zakupuje licenci společnost Rumpler-Werke.
Společnost založil již v srpnu 1910 Edmund Rumpler. Její kancelář bylo na Gitschiner Strasse 5 v Berlíně a původně se ani neměla zaobírat výrobou letounů. Dodejme, že první výrobnu letounů založil v Německu August Euler (1868-1957) v říjnu 1908. Již v roce 1909 ale mění název na Rumpler-Luftfahrzeugbau GmbH. Od následujícího roku, vlastní malý dřevěný hangár na Severní části letiště Johannisthal (založeno 1909). První letoun Taube, na letišti vzlétl 10. října 1910. Již se ale jednalo o letoun Etrich-Rumpler-Taube. Tyto stroje si získaly poměrně velkou oblibu a mohli jsme je nalézt nejen k soukromníkům a různým leteckým spolkům, ale i u armády. Jedním z důvodů masivního rozšíření těchto strojů byl i fakt, že patent v Německu byl zamítnut, což vedlo k velkému množství bezlicenčních kopií a odvozených strojů od desítek dalších německých výrobců. Stroje některých dalších výrobců mohly být v podstatně shodné, jiné se velice lišily. Pokud jde o samotnou výrobu v Rakousko-Uhersku, tak Igo Etrich vyrobil jen malé množství strojů. Licenční výroba byla dohodnuta s firmou Motor-Luftfahrzeug-Gesellschaft mbH, kterou vlastnil hrabě Castiglione. Společnost ale výrobou draků pověřila firmu Lohner a sama prováděla závěrečnou kompletaci, montáž motorů a přístrojů. Zde byly stavěny letouny ve verzích IV až VII, lišících se motory, podvozkem atd. V roce 1912 byla postavena verze Etrich VIII Limousine, která měla uzavřenou kabinu pro tři cestující. Poháněl jej motor Austro-Daimler o výkonu 60 hp. Celkem byly postaveny dva kusy a mělo je používat vojenské letectvo. V roce 1913 se Etrich rozhodl postavit nový stroj, který by mohl konkurovat bezlicenčním imitacím z Německa. Modernizovaná varianta původní Taube – Etrich A.II Taube, byla vyráběna v nové továrně v Lubawce. Pravděpodobně zde postavil pouze tři prototypy, devět “sériových” strojů a snad tři zmenšené Taube typ K. Tyto stroje jsou odlišitelné díky chybějící podpůrné konstrukce pod křídlem. Byly zakoupeny bavorskou vojenskou leteckou službou a jsou odlišné i od rakouských A.II. Co se týče vojenského využití, tak zde byla velkým problémem omezená nosnost letounu. Na pilota, palivo a zbraně zde bylo možno vyčlenit pouze 200 kg. Jako zajímavost uveďme, že v roce 1911, tento letoun použil italský pilot Giulio Gavotti k prvnímu bombardování pozemních jednotek. Stalo se tak nad oázou Ain Zara v Líbii, pilot použil granáty (2 kg) a osobní pistoli. V roce 1912, uherský průkopník letectví Stephan Petróczy von Petrócz, si nechal jeden letoun typu Taube potáhnout průhledným materiálem zvaným Emailit (zpevněný celuloid). Dle svědků byla na 200 m viditelná pouze silueta pilota a na 300 m letoun spatřil pouze bystrý pozorovatel.
Co se týče vojenského nasazení, tak letouny Taube byly nasazeny k bombardování i při Balkánských válkách v roce 1912-1913. Na začátku války, byl jeden letoun použit k náletu na Paříž, kde svrhl 3 kg bomb a letáků. Jako průzkumné letouny se osvědčily ve Východním Prusku, kde odhalily postup ruských vojsk před bitvou u Tannenbergu. Německé letectvo rovněž disponovalo dvěma letouny Taube při Japonském obléhání přístavu Čching-tao, ležící na Šan-tungském poloostrově u zátoky Ťiau-čou v Číně. Přístav byl hlavní německou námořní základnou v německých koloniích na Dálném Východě. Lieutenant Gunther Plüschow zde se strojem Rumpler Taube musel čelit osmi japonským letounům. Dne 2. října 1914 Plüschow zaútočil dvěma malými bombami na japonské válečné lodě, ale nepodařilo se mu zasáhnout cíl. Krátce před pádem pevnosti, dne 7. listopadu, byl vyslán aby doručil tajné dokumenty do Šanghaje. Cestou ale musel nouzově přistát v Lianyungang a byl zde internován místními čínskými silami. Plüschow byl ale zachráněn čínskými civilisty pod vedením amerického misionáře a úspěšně dosáhl svého cíle v Šanghaji. Zde předal tajné dokumenty a jeden ze zachránců, od něj obdržel motor z jeho letounu Taube. Pokud jde ale o pozdější nasazení letounů Taube na frontě, tak zde se projevily špatné manévrovací schopnosti. Brzy se tak staly snadnou kořistí pro hbitější letouny nepřítele. Stroje sloužící u Rakousko-uherského letectva, dostaly v roce 1915, nové označení. Pro stroje s chladičem nad motorem Austro-Daimler se ujalo označení Etrich A.I a Etrich A.II pro stroje s “automobilovým” chladičem a motorem Austro-Daimler. 20 cvičných A.II, a pravděpodobně i 10 A.I, které byly sestrojeny v továrně v Fischamendu, bylo postaveno bez zakoupení licence. Letouny Taube byly jíž půl roku od začátku války, staženy z přední linie a sloužily k výcviku pilotů. Mnoho budoucích stíhacích es se tak cvičilo právě na letounech Taube.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons, Picryl a Flickr