Les Zazous – francouzští rebelové proti nacismu

Mladí rebelové to nikdy neměli jednoduché, leč během druhé světové války v okupované Francii to byla poněkud jiná káva a mnohdy jim šlo i o život. Les Zazous se stali synonymem pro nespoutaný styl a problémové mládeže ještě dlouho po válce.

Ve druhé polovině 30. let se svět konečně vyhrabal z ekonomické krize a ve Spojených státech se oslavovalo v rytmu nové taneční hudby zvané swing. V meziválečném období se v Paříži utvořila silná jazzová scéna, kterou budovali i nejlepší černí hudebníci z Ameriky. V polovině roku 1940 započala německá okupace France a rovněž Vichistický režim ve zbytku státu nastolil ultrakonzervativní morálku podle německého vzoru. Navzdory tíživým okolnostem se právě v Paříži zrodila nejbizarnější skupina milovníků swingu – Les Zazous.

Setkávali se v kinech či kavárnách, kde beze strachu ryli do politiky, německých vojáků a do kolaborantů. Odpoledne vysedávali ve svých dlouhých oblecích, tříčtvrtečních kalhotách a barevných ponožkách po kavárnách, kde popíjeli své oblíbené ovocné džusy anebo pivo s grenadinovou šťávou. Les Zazous byli dandyové, kteří režim ochotně provokovali. Ač ve Francii panoval za války přídělový systém uplatňovaný i na látky, provokativně se vystavovali ve svém okázalém oblečení. V roce 1942 vstoupil v platnost zákon, který lazebníkům nařizoval uschovávat ostříhané vlasy a sbírat je pro výrobu bačkor. Floutkové si na protest nechávali vlasy narůst. Zdaleka největší odvahu projevovali během židovských pogromů. Když museli Židé navléci židovskou hvězdu, Les Zazous ji solidárně navlékli rovněž – ovšem s nápisy jako Les Zazous anebo Swing. Někteří k hvězdě dokonce přidali i obličeje nabarvený načerno.

Vichistický režim si takové provokace nenechal dlouho líbit. Začalo to bitím, týráním a rvačkami přímo na ulicích. Mládežnická fašistická organizace (Jeunesse Populaire Francaise) vyslala své členy do ulic, aby mladé rebely ostříhala. Mnoho Zazous bylo deportováno do pracovních táborů, jiným se však podařilo uniknout a přidalo se k hnutí odporu. S koncem války Zazou z pařížských ulic postupně vymizel, leč jeho odkaz pro francouzskou kulturu a společnost 20. století je však ohromný.

Rovněž v Protektorátu existovala obdobná subkultura. Časopis Zteč informoval své čtenáře o tom, že “potápka”: “…neuznává autoritu učitelů a profesorů. Úkoly píše zásadně ve škole. Nesmírně kouří. Jeho oblíbeným místem je temná světnice, jejíž stěny jsou obvykle natřeny páchnoucí černou hmotou. Nemá zájem o učebnice, ale jeho zájem o nějaký pracovní obor se rovněž rovná nule. Rád se potuluje po ulicích bez cíle. Na rušných místech vnitřního města tvoří hloučky, které vzbuzují pozornost občanů spěchajících za prací. Bývá častým návštěvníkem tanečních místností. O dívky mívá značný zájem. Nedovede je však ničím jiným zabavit než prázdnými slovy. Myslí, že je hrdinstvím, když se protiví rodičům a škole. Maturuje s prospěchem průměrným, někdy i slabším. Když vstoupí do života, opustí ho pravidelně jeho divokost. Ukáže se však, že celou svoji energii věnoval pouze boření, neumí budovat. A protože jeho vysvědčení není valné a práce nepřesahuje průměr, životního úspěchu se takovíto uklidnění poděsové dopracují málokdy…”

Zdroj obrázku Style Surfin a Pixabay

https://www.glenat.com/sites/default/files/images/livres/couv/9782344041772-001-T.jpeg