Kulometná jízdní kola
Columbia Military Pneumatic Safety Bicycle
Vojenské kolo s kulometem namontovaným na řídítkách, aneb bezpečnostní pneumatické kolo Columbia model 40 z roku 1897, upravené pro vojenské použití. Bylo tedy osazeno kulometem Colt s pásovým zásobníkem a několika nábojovými schránkami. Pokud vás zmátl název, tak termín “bezpečnostní” byl původně používán pro všechna kola poháněná řetězem se stejně velkými předními a zadními koly. Bezpečnostní kolo vynalezl Angličan John Kemp Starley v roce 1885, ale design si nikdy nepatentoval, a tak přišel o zisk z raketově rostoucí popularity prvního moderního kola. Označení “Pneumatické” pak znamená, že pneumatiky nebyly dřevěné ani pevné, ale plněné vzduchem. Ačkoli se může zdát, že používání jízdních kol je pro armádu poněkud zvláštní, začíná dávat větší smysl, když si uvědomíte, že umožňuje téměř tichý pohyb na relativně dlouhé vzdálenosti pomocí levných strojů, které nevyžadují žádné palivo a jen malou údržbu. Pokud chtěl v tomto případě voják vést palbu na nepřítele, musel nejprve sesednout a zamířit a až pak teprve zmáčknout spoušť. Konstrukční práce na své první automatické zbrani zahájil John Moses Browning (1855–1926) již koncem roku 1890. V létě 1891 předložil firmě Colt v Hartfordu první prototyp, tehdy ještě v ráži .45-70 Government – tedy na náboj plněný černým prachem. Browningův vzduchem chlazený kulomet fungoval na principu uzamčeného závěru s odběrem tlaku plynů z hlavně. Výrobu kulometu v ráži .30–40 Krag zahájila firma Colt v Hartfordu v roce 1895 a zbraň si díky kývavému pohybu páky s pístem během střelby záhy vysloužila přezdívku “potato digger” (vykopávač brambor). Nasazeny byly během španělsko-americké války v roce 1898, proti domorodým povstalcům na Filipínách v letech 1899–1901 a během boxerského povstání v Číně roku 1900. Byly jimi vyzbrojeny oddíly generála Johna Pershinga, vyslané během roku 1912 proti Pancho Villovi. Upravené verze pak sloužily též v první světové válce.
Vélo-mitrailleur Blanchard
Ve Francii byl během první světové války zřízeno ministerstvo pro vynálezy, aby registrovalo návrhy a vynálezy, které by mohly zlepšit válečné úsilí. Kromě bláznivých nápadů sem byly zasílány též důmyslné nápady a ty nejzajímavější z nich byly předány komisi Commission d’Expérience Auxiliaire de Paris, aby je důkladněji posoudila. Mezi nimi i jisté Vélo-mitrailleur Blanchard, které bylo vojenskou komisí hodnoceno 15. června 1917. Jednalo se o jízdní kolo osazené kulometem Hotchkiss M1914; další k nošení střeliva; lehký držák, přezdívaný “ropucha”, nesený na kole nosiče munice. Každé z kol bylo vybaveno stabilizačním zařízením, které umožňovalo po zastavení okamžitou palbu. Držák “ropucha” byl určen k nastavení kulometu pro střelbu v leže. První zkoušky byly provedeny v Camp de Satory 28. března 1917 s majorem Porteretem z Commission d’Expérience Auxiliaire de Paris; ministerským náměstkem kapitánem Rouxem a samotným vynálezcem – panem Blanchardem. Testy probíhaly s kulometem M1907 Saint-Étienne s palbou na 200 metrů. Zaměřování a zamykání kulometu se ukázalo jako neuspokojivé a konstruktér byl požádán o jejich vylepšení. Nové zkoušky byly naplánovány na 25. a 31. května 1917. Na upravenou lafetu mohl být osazen jak kulomet M1907 Saint-Étienne, tak i M1914 Hotchkiss nebo lehký kulomet Chauchat. Polní zkoušky začaly s vojáky z cyklistického oddílu 1. jízdní divize. Zpráva uvádí, že manipulace se stroji byla velmi pohodlná a cyklisté mohli své vybavení snadno používat. Po cestě byli schopni rychle nastavit kulomety ke střelbě. Muži si ale stěžovali, že brzdy jízdních kol nejsou účinné. Střelecké zkoušky byly provedeny 31. května. Konkrétně šlo o dávky po 25 ranách na vzdálenost 400 metrů (později až 1 000 m). Výsledky s kulometem Hotchkiss nebyly tak dobré jako na klasické lafetě, ale byly lepší při použití držáku “ropucha”. U jiných kulometů byly výsledky v podstatě srovnatelné jako u konvenční lafety, jen musel střelec pevně držet zbraň. Ještě se zmiňuje, že kolo nosiče munice bylo schopno nést 300 nábojů a držák “ropucha”. Další kola mohla vozit příslušenství a více střeliva. Obecně vzato byly toto zařízení hodnoceno jako důmyslné a snadno se používalo; instruktáž vojáků byla rychlá a bez námahy. Komise na závěr zmiňuje, že “Vélo-mitrailleur Blanchard je schopno splnit záměr svého konstruktéra: tedy pomocí jízdního kola nést kulomet a rychle jej připravit k palbě. Toto vybavení může být velmi užitečné pro službu a musí být předloženo na velitelství armády.” Pokud vám vrtá hlavou, proč jste tedy o tomto vynálezu nikdy neslyšeli, tak odpověď je prostá a vojsko se jím nijak víc nezabývalo (neposlalo ani žádnou odpověď). Pro útoky byly vyvinuty nové taktiky a ukázalo se, že pro palebnou podporu pěchotních družstev je efektivnější jít cestou tanků než ozbrojených jízdních kol.